Květy: Řítíme se do tmy

Brněnské Květy se v roce 2020 dočkaly dvacátého výročí. Původně plánovaná oslava na boskovickém festivalu se sice nakonec „smrskla“ z řady vystoupení v různých podobách na pouhé tři sety, ale i tak to v letošní koncertní bídě plné omezení bylo milé. S koncem roku se pak objevilo album nazvané příznačně Květy Květy, zároveň první v současné čtyřčlenné a poměrně dost proměněné sestavě. A ačkoli tematicky „opět vstupuje do stejné řeky“, činí to natolik přesvědčivým a suverénním způsobem, že ho to opět zařadilo k nejlepším tuzemským deskám roku, o čemž svědčí nominace na ceny Apollo i Vinyla. Povídat si tedy bylo o čem, a to jsme ještě nakonec odhalili původ současného bubeníka nebo rozebrali, jak to je s tou „brněnskou alternativou“…

Plánovali jste od počátku aktuální album jako výroční, anebo se to promítlo do názvu až dodatečně?
Martin Kyšperský: Kdybychom vydávali třeba jednou za sedm let, tak by tam ta myšlenka asi nějak byla, ale protože máme těch alb poměrně hodně a jsme celkem pracovití, tak je to opravdu jen náhoda, že to tak vyšlo. Nijak programově jsme nespěchali, opravdu jsme si říkali, že není kam. Všichni asi po těch letech tuší, co od nás můžou čekat. Navíc když je někomu dvacet, nejradši by nahrával album každý rok, potřebuje si spoustu věcí osahat a vyzkoušet. Pokud ta kapela zaujme, zájem o její nahrávky roste geometrickou řadou – už jen proto, že si někdo všimne, že vydala desku, třeba taky až po roce, například proto, že se její písnička objevila ve filmu nebo jinde. Časem se ale i ti velcí příznivci a fanoušci svým způsobem nasytí, a najednou je to naopak. Když pak kapela hraje dvacet let a vydá další nahrávku po třech letech, najednou všichni říkají: „To už máte zase novou desku?“ Je to takový optický klam. Tuhle jsem si totéž řekl u jedné své oblíbené kapely – a následně zjistil, že vydali za posledních deset let dvě alba. Každopádně jsem rád, že se na tu desku spíš víc prosáklo to, že se u nás v kapele změnila spousta věcí a že jsme najednou měli nečekaně velkou energii. A mohli ji tak k tomu nahrávání nasměrovat.

Žijeme nyní v „době covidové“, kdy se křty desek, premiéry filmů nebo i celá turné odsouvají na pozdější dobu jak na běžícím pásu. Neuvažovali jste, že byste s vydáním počkali?

Aleš Pilgr: Ne. Deska se z principu vydává proto, aby měl svou oblíbenou hudbu člověk doma. Aby si ji mohl poslechnout, kdykoli se mu zachce. Když si ji koupí přímo na koncertě, je to super, ale kdy jindy by ji měli všichni poslouchat, než když jsou, třeba i nedobrovolně, doma více než jindy? Navíc faktický křest těch písniček proběhl už na koncertech v létě. My totiž naše posluchače v posledních letech „mučíme“ tím, že jim hrajeme na koncertech písničky z chystané desky, které vůbec neznají. Nešťastník, který přijde na koncert třeba čtvrt roku před vydáním, se těší na své oblíbené hity a třeba si i předtím projede na oživení starší desky – a my mu nasolíme tři čtvrtě koncertu úplně nových skladeb, a teprve pak dojde na pár těch už osvědčených. Ale zas teď netrpíme tím, že bychom byli v situaci, kdy máme novou desku a nemohli jsme si ty písničky ještě zahrát.

Období mezi dvěma posledními řadovými nahrávkami jste věnovali projektu YM, což měly být postupně vaše sólová alba s hosty, navíc jako výlety do jiných žánrů. Došlo ale k tomu, že vyšly jen tituly vás dvou, zatímco třetí člen Květů Ondřej Kyas se s tím nápadem zjevně nějak neztotožnil, svoji desku dělal o dost déle, vydal ji pak tradičně pod svým jménem a vlastně se ani moc zaměřením nelišila od jeho předchozí sólovky… Jak se to stalo?
Aleš Pilgr: Z mého pohledu to nakonec byl velký úspěch, protože jsme se tím o sobě hodně dozvěděli. S Ondrou jsme kvůli tomu prošli docela velkou krizí a hodně věcí jsme si museli vyjasnit. V určité chvíli se totiž rozhodl vše už vytvořené zrušit a začít znovu. My jsme to prvně vůbec nechápali a byly to opravdu dlouhé debaty. V nich jsme se o sobě toho hodně dozvěděli, víc pochopili a pomohlo nám to v práci na dalším materiálu.

Jako YM jste odehráli i speciální koncerty. Kolik jich nakonec bylo?
Martin Kyšperský: To bylo celé jedno turné, v roce 2019 před Vánocemi. Pak ještě v létě přišla přání ze strany několika festivalů, takže jsme se ještě k tomu několikrát vrátili. Mluvím tedy o naší „country“ a „elektronice“ – Ondřejova „folkotronika“ je ještě úplně jiný příběh. My jsme k tomu vlastně přistupovali dost bezelstně a možná i antimarketingově. Moc lidí si to neuvědomuje, ale ono když se někde o někom napíše, že „si v tvorbě dělal, co chtěl“, a obvykle si u toho všichni říkají, jaký svobodný frajer to byl, tak to taky znamená, že si tím proti sobě určitou část dosavadního publika popudil a část opravdu reálně naštval. Což se přihodilo i nám. Běžně se nám stávalo, že v době, kdy jsme o tom teprve začali mluvit a ještě to nikdo ani neslyšel, už k nám přicházely takové reakce jako: „Ježiši – country? Proč, proboha? To jste spadli na hlavu, ne? Vždyť už to hrajou jen dědci a poslouchaj jen mrtvoly…“ No a pak přišlo Alešovo album a to zas bylo: „Vždyť to vůbec nezní jako electro! A proč se do toho cpete, když to vůbec neumíte? Koho tím chcete přesvědčit?“ Pro mnoho lidí je zkrátka úplně nepochopitelné, že to neděláš s kalkulem, že je ti úplně jedno, že to nevygeneruje nějaký prachy nebo slávu, že ti je úplně jedno, co na to kdo řekne, a že prostě jen máš chuť to udělat, protože tě to baví.

Po několika letech jste zásadně proměnili sestavu, Aleš Pilgr opustil bicí, přibrali jste nového bubeníka a navíc i Ondřej Kyas začal častěji než na klávesy hrát na druhou kytaru… To s tím „dělat si, co chceš“ taky souvisí?
Martin Kyšperský: Nejlíp to vyzní jako matematická rovnice. Máme kapelu, která se rozšířila jen o jediného člověka, ale přibyl do ní nový bubeník, nový basista a nový kytarista. A nikdo z ní neodešel.
Aleš Pilgr: Já to beru jako proud. Jedny věci vyplývají z jiných. A baví mě se tím nechat unášet. Když nás napadlo, že budeme dělat country, tak už jsem si pomalu chystal různá chrastítka, tamburínu a tak, a do toho přišel Martin s tím, že ho napadlo, že by tam vůbec nebyl žádný rytmický nástroj. Aha… Postupně z toho vyplynulo, že bych hrál na basu, což mi připadlo, mírně řečeno, dobrodružné. A začal jsem cvičit na baskytaru. Na turné jsem si pak vzal kontrabas, protože už jsem získal nějakou jistotu, čímž jsem to ještě posunul. Pak turné skončilo a řešilo se, co dál, a Ondra poznamenal, že už by zase rád do Květů nějakého basáka. Ale představa, že budeme muset shánět dalšího basáka a pak mu ještě zase dokola vysvětlovat, aby hrál méně a méně, nás trochu děsila. Načež Ondra s Martinem přišli s nápadem, co kdybych u té basy zůstal. Což mi docela lichotilo: „Hele, dva dobří basáci mě chtějí do kapely na basu…“
Martin Kyšperský: No jasně. Chtěl bych mít kapelu ze samých basáků…
Aleš Pilgr: …takže pak nastalo období, kdy jsem s Kubou Kočkou chodil do zkušebny jen ve dvou, já si piloval ty basy a u toho jsem ho učil, co jsem tam já hrál na bicí… Pak jsme přibrali Ondru a zkoušeli ve třech, protože Martin zrovna natáčel a neměl čas, a už jsme i hráli ty písničky, kdy to obvykle zazpíval někdo, kdo si nejlíp pamatoval text…
Martin Kyšperský: …takže jsem vlastně rád, že jsem pak v té kapele vůbec zůstal…
Aleš Pilgr: Každopádně to vše zcela přirozeně vyplynulo, nešlo o nějaké radikální rozhodnutí. Někde jsem četl, že zhruba do pětatřiceti let je člověk nakloněný novým věcem a snadno se je učí, pokud o ně má zájem. Pak už začne to nadšení, chuť i schopnosti postupně opadat. Nedostatečný talent nebo predispozice se do té doby dají „urvat nadšením“. Pak už chybí energie. Ale zase tu jsou zkušenosti, které dovolují to, co už člověk umí, postupně prohlubovat. Čili pokud bych se teoreticky rozhodl, že teď budu jazzovým basistou, asi by to bylo naivní a nereálné. Ale já jsem zůstal pořád v té stejné kapele, pořád obdělávám stejnou půdu. Jen jsem namísto rýče vzal do ruky krumpáč.
Martin Kyšperský: To jsou mi metafory…
Aleš Pilgr: Za ta léta jsem pár basistů v Květech zažil a slyšel i všechny ty výtky, co dělají jinak, než bychom chtěli. To jsou ty zkušenosti. Čili vím, že je důležitější, jaký budu mít zvuk basy a jaký budu hrát tón a kde, než co a kolik toho tam zahraju. Vím, že už nikdy nebudu jako Jaromír Honzák, ale taky vím, že můžu být skvělý basák pro to, co potřebují Květy. Umím tu energii zacílit.

 

Brněnské Květy se v roce 2020 dočkaly . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář