Kytara k pronajmutí

Příslovečný velký třesk Jimi Hendrix Experience v Británii roku 1966 logicky zastínil, jak intenzivní byla kytaristova americká učednická léta. Kolik toho odehrál ve službách jiným kapelníkům a kolik nezávazně najamoval s respektovanými hráči. Právem zastínil, Hendrix mohl naplno rozvinout vlastní styl a sound až díky osamostatnění. To však neznamená, že by mistrova sidemanská škola nestála za pozornost. A zajímavé jsou i pozdější momenty, kdy se již slavný kytarový „král i šarlatán“, jak kontroverzně Hendrixe vnímala doba, uvolil posloužit uměleckým dvořanům jako hráč, rádce či jen dodat svojí přítomností trochu imperiálního lesku.

O amatérských zkušenostech náctiletého Johnnyho Allena Hendrixe v početných kapelách v Seattlu, včetně part kamaráda Luthera Rabba (The Velvetones, The Stags), mnohem později zpěváka Ballin‘ Jack a War, se hodí psát spíše v podrobných životopisech. Stejně jako o lokálních skupinách Rocking Kings nebo Thomas & The Tomcats.

Hrát neobvykle údajně zkoušel Hendrix už v roce 1962 poté, co ho propustili z armády a spolu s Billym Coxem založil kapelu King Kasuals („K“ je správně, teprve po Hendrixově odchodu se z nich stali King Casuals), se kterou se přestěhovali do Nashville. Už tehdy trénoval nejen efektní odkoukané triky jako hru zuby, ale zkoušel modulovat sound kytary víc, než bylo v kraji zvykem, byť ještě bez pomoci efektových zařízení, pouze přebuzením lampového zesilovače, a ručně díky vibratem extrémně „rozevlátému“ tónu. I když o jeho vynález samozřejmě nešlo.

Spolu s Coxem se Hendrix ucházel také o sidemanské řemeslo, ale na sessions s Frankem Howardem a The Commanders je přítomen spíše stínově. „V listopadu 1962 jsem je pozval na natáčení, ale Jimmy („y“ je zatím správně, však víte, pozn. aut.) hrál tak divoce, že se to vůbec nedalo použít, tak jsem ho stáhnul na minimum. Samozřejmě jsem nemohl tušit, že se někdy takhle proslaví. Kdybych to věděl, nechal bych ho divočit, jak by jenom chtěl!“ stýskal si mnohem později producent nahrávky a rozhlasový diskžokej Bill „Hoss“ Allen. Hoss zkrátka nebyl prorokem a zřejmě popletl i dataci sessions, nahrávání pravděpodobně proběhlo později. Nejodvážnější odhady mluví o roce 1963, pravděpodobnější až o létě 1965.

Z první inkarnace King Kasuals si kytarista na přelomu let 1962 a 1963 odskočil k babičce do Vancouveru, kde krátce brnkal v sestavě Bobby Taylor & The Vancouvers (nešlo o lokální nýmandy, kapela to později dotáhla k dlouhohrající desce a několika singlům) v místním klubu Dante’s Inferno. Ale už v březnu se potuloval v Biloxi ve státě Mississippi. A dělal doprovod bluesmanům Slimovi Harpovi a Tommymu Tuckerovi (který ještě nebyl příliš známý, hit Hi-Heel Sneakers vydá až o rok později). Tuhle informaci mají životopisci z pozdějších interview s Billym Coxem a od samotného Hendrixe, nicméně patří k těm „vágněji podloženým“, možná Jimmym lehce dofabulovaným. Nicméně není důvod nevěřit, že k nějakému jamu mladičkého bluesového nadšence s mississippskými bardy došlo.

V dubnu se kytarista vrátil do Nashvillu a po krátké epizodě v kapele Imperials s Coxem obnovil King Kasuals. S vlastní kapelou sice hned díru do světa neudělali, ale King Kasuals posloužili coby doprovodný band zavedeným hudebníkům. „Makali jsme v klubu Del Morocco a doprovázeli muzikanty jako královnu memphiského soulu Carlu Thomas, ‚Nappyho‘ Browna nebo Ironing Board Sama,“ vzpomínal Cox. Hendrix tak na sebe upozornil další kapelníky. Právě tehdy začala jeho dráha žádaného profesionálního sidemana.

Coby další epizoda následovalo v červenci až prosinci vystupování s bandem Bob Fisher & The Barnevilles, kam Jimmyho přizval kamarád z vojny, kytarista Larry Lee. S trumpetistou a vokalistou Bobem Fisherem a The Barnevilles mimo jiné doprovázel vokální kapely Impressions s Curtisem Mayfiledem a dívčí The Marvelettes. Skutečné hvězdy.

 

MOC HLASITEJ, ALE DOBREJ

Začátkem roku 1964 se Jimmy rozhodl zkusit štěstí v New Yorku, kde chtěl postavit vlastní kapelu. Už tehdy ho unavovalo plnit pokyny kapelníků a chtěl si hlídat vlastní sound. Larry Lee vzpomíná, že k cestě do NYC ho přesvědčoval i nejmenovaný newyorský promotér, který v Nashvillu Hendrixe slyšel. „Takovej cukrouš, kterej Jimmymu tvrdil, že když se s ním vydá do NYC, vydělaj balík.“

„Balík“ se sice nekonal, leda že by tak někdo označil nováčka, který přicestoval do Big Apple. Ovšem „Cukrouš“ se v rozpoznání Hendrixovy osobitosti nemýlil a kytarista brzy chytil lano do The Isley Brothers, respektive do jejich doprovodné kapely I. B. Specials. Jak vzpomíná Ronnie Isley: „Bavil jsem se s Tonym Ricem (bluegrassový kytarový virtuos, pozn. aut.) a svěřil se mu, že hledáme novýho kytaristu. Nadšeně mi vyprávěl o nějakým klukovi, kterej zrovna dorazil do NYC autobusem a když si přišel zajamovat do Palms Café, posadil tam všechny na zadek. Domluvili jsme se, že si s námi zahraje, ale kluci z kapely proti němu protestovali. Že prej hraje moc hlasitě. Jenže mně bylo jasný, že žárlej. Pozval jsem ho teda k nám domů na víkend, spatra zahrál všechny naše písničky, který znal z desek, a tak jsme ho vzali.“

V březnu 1964 začal Hendrix s The Isley Brothers nejen koncertovat, ale konečně se dočkala jeho kytara i drážek vinylové desky. Singl s na dvě části rozdělenou nahrávkou Testify vyšel v červnu 1964. Snadno ho můžeme dohledat na prvním disku oficiálního box-setu West Coast Seattle Boy (2010), stejně jako řadu nahrávek, o kterých bude řeč, i když pochopitelně existuje i řada dalších zdrojů. A ano, ty vyhrávky a sólko mají otisk pozdějšího Hendrixova charakteristického zvuku – typické ohýbání strun, vibrato, témbr. Další snímky pro singl, Move Over And Let Me DanceHave You Ever Been Disappointed, pořídil Hendrix s The Isley Brothers 5. srpna 1964.

Paralelně s hraním u The Isley Brothers kytarista 13. května 1964 natočil singl s Donem Convayem s písněmi Mercy MercyCan’t Stay Away, vydaný v srpnu 1964. Na sessions se ovšem podílelo hned několik dalších kytaristů, Jimmy Ray Johnson, Bob Bushnell a Ronald Alonzo Miller (i když Bushnell nebo Miller pravděpodobně hráli na baskytaru), tak si můžeme spíš pro zábavu zatipovat.

Na turné s The Isley Brothers se Hendrix ovšem předvedl i jako potížista. „Když jsme hráli v Jimmyho rodným městě Seattlu, vytratil se za jednou bejvalkou. Prej zůstane přes noc a dožene nás na další štaci. Jenže se objevil až za tejden v New Yorku a bez kytary, kterou mu prej ukradli,“ vyprávěl Ronnie Isley.

Z angažmá u The Isley Brothers nakonec Hendrix utekl zřejmě v říjnu 1964 na zastávce v Nashvillu, za pomoci starého kámoše Billyho Coxe. Téměř okamžitě totiž „naskočil“ do dalšího tourbusu jako doprovodný muzikant soulmanů Sama Cookea a Jackieho Wilsona v rámci putovního podniku zvaného Supersonic Tours (s několika headlinery, kteří se navíc po čase měnili). Jenže situace se opakovala. V Kansas City ujel kytaristovi tourbus. Moderátor turné, komik, muzikant a módní návrhář „Gorgeous“ George Odell, naštěstí přesvědčil pro změnu Little Richarda, ať přijme Jimmyho – v té době si říkal James Mauric – nejdříve jako osobního asistenta, a pak ať ho nechá brnknout ve svojí kapele The Upsetters.

Během hraní se Samem Cookem, nebo možná už s Little Richardem (v různých rozhovorech najdeme obě „verze skutečnosti“, vyberme si, většinou se názory přiklání k té první) údajně potkal Hendrix také B. B. Kinga. „Odehrál jsem s ním pár show,“ chlubil se později Jimmy. Což několikrát potvrdil s odstupem času i samotný King. „Udělali jsme spolu pár kšeftů, někde na Východním pobřeží, tak jsem ho docela poznal. Byl takovej plachej, zdvořilej, ale když zahrál na kytaru, nezněl jako nikdo jiný. Připomínal Charlieho Parkera tím, že měl naprosto svůj způsob hry. Byl osobnost, která umí udělat vlny,“ vyprávěl B. B. v roce 1994 v rozhovoru pro „hendrixovský“ magazín UniVibes.

Každopádně si Hendrix zajamoval i s Albertem Collinsem: „Hendrixe jsem prvně potkal, když hrál s Little Richardem. Ostatně dohrával jsem s Little Richardem turné, když Hendrix odešel. Little Richard mi tehdy říkal, že má v kapele kluka, kterej je fakt dobrej. Jimmy se zeptal, jestli si s náma může zahrát. Souhlasil jsem a řeknu ti, už tenkrát vážně válel.“

Příslovečný velký třesk Jimi Hendrix Experience v . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář