LA RÉPÉTITION: Mondo!

Finisterre, 2019, 54:12

Italská skupina La Répétition sama sebe označuje jako Orchestra senza confini, „orchestr bez hranic“. Přitom hranice jsou zde myšleny minimálně ve dvou rovinách – hranice státní a hranice žánrové. Obojí spolu navíc souvisí. La Répétition je devatenáctihlavý band s pětičlennou dechovou sekcí (saxofon, dva trombony, dvě trubky), s bohatou rytmikou včetně dvou hráčů na rámové bubny a dalších dvou na djembe a dále s arabskou loutnou a houslemi. Kytarista Morris Pellizzari svůj nástroj střídá se západoafrickým ngoni a bubeník Giovanni Martella používá také balafon. Jazzová, evropská a africká tradice se zde propojují v jednom hudebním tělese, jehož cílem je mimo jiné představit jihoevropanům bohatou kulturu zemí, jejichž obyvatelé se (nejen) do Itálie snaží dostat jako uprchlíci.

 

Album obsahuje jednak tradiční africké písně – z Burkiny Faso nebo Mali – v aranžmá pro orchestr a také úpravu skladby slavného nigerijského zpěváka a hudebníka Fely Kutiho. Úvodní hudební proklamace Siamo uguali (Jsme stejní) a několik dalších skladeb pak pochází přímo z autorské dílny italských členů skupiny, a doplňuje tak nadžánrovou mozaiku. Součástí hry je i střídání několika jazyků – afrických, angličtiny a také italštiny, která ve spojení s africkými rytmy zní docela exoticky.

 

Spojení afrického hudebního jazyka s prvky jazzového orchestru samozřejmě není nic nového. Saxofony a kytary s africkými rytmy spojovala například od 70. let v Senegalu legendární (a dnes opět fungující) skupina Orchestra Baobab. Italské kapele La Répétition se však povedlo v některých momentech (A Tamburi nebo Ça va Dieu) přivést africko-jazzovou fúzi včetně dlouhých sól téměř k dokonalosti. A navíc se pod nadčasovou hudbou skrývá aktuální společenský přesah: poselství, že svět (Mondo!) je jeden a že všichni jsme stejní, ať hrajeme na saxofon, nebo na balafon. A ať se jmenujeme Lorenzo Lorenzoni, nebo Meissa Ndiaye.

 

Přidat komentář