Mohlo by se zdát, že v době internetu a jiných moderních komunikačních technologií už by nemuselo až tak hrát roli, je-li interpret, hledající svou cestu k širší povědomosti z nějakého většího aglomeračního centra či z maloměsta. Jenže opak je pravdou – frekvence koncertování či dokonce 
možnost zahrát si na nějakém známějším festivalu dnes více než dříve závisí na osobních kontaktech či schopnostech managementu. Důkazem o tom jsou spousty lokálních kapel, o kterých se dozvíte jen když si je sami najdete. Jednou z nich jsou i Lajky z Třeště u Jihlavy.
Úplné prapočátky se datují do roku 1996 a jsou velmi barvitě popsány do nejmenších detailů na webu. A už jen to čtení nepřetržité řady problémů a zdlouhavého hledání spřízněných duší, naplňuje obdivem, že to zúčastnění dávno nevzdali nebo alespoň nepodlehli kompromisům, které by situaci ulehčily. První veřejné vystoupení se zdařilo až v roce 2001, ale jako kapela regulérně začali opravdu fungovat až někdy v roce 2003, kdy původní duo kytaristů a později přibylou baskytaristku postupně doplnili akordeonista, bubeník (dlouhou dobu tak marně hledali adepta na tento post, až jeden čas řešil situaci automat) a jako poslední i trumpetista. Nahrávky si pořizují i vydávají sami, po úvodním demu na svém kontě mají alba De Plyche (2005) a Mozek plný sladkostí (2007). Charakterizují se vcelku trefně jako ,alternativní pop&roll‘, což v praxi značí zpěvné písničky, ovšem plné zajímavých a nezvyklých postupů, a rozhodně s netuctovým zvukem. Koncertů časem přibývá, a tu a tam jsou k zaslechnutí i na rádiových vlnách.
Lajky neznějí globálně jako někdo jiný, přirovnání se hledají špatně, a už jen to z nich dělá příjemnou záležitost. Rytmika se často žene zběsile vpřed a zbytek jako by neměl potřebu ji kopírovat, čímž vzniká zajímavý kontrast a především se tak vyhýbají sklouznutí do gymnaziálního pojetí pop-punku. Je slyšet, že spíš než Británie je zvukově 
ovlivňuje americká nezávislá scéna. Ostatně kontrast civilního mužského a mezi naivitou a zdravou přidrzlostí se přehupujícího ženského zpěvu, podložený navíc špinavými kytarami může nechat na minulé desce vzpomenout na Pixies. Ovšem s tím, že s akordeonem a trubkou jsou zvukově barevnější. Pokud zůstaneme doma, pak by rozhodně mohli bavit všechny pamětníky Slepého střeva nebo třeba současné příznivce Budoáru staré dámy. Do textů zabalují osobitý humor, jsou neprvoplánoví, i když přes upřímnou otevřenost bez znalosti souvislostí asi ne vždy jasně srozumitelní. Svérázná ironie jako bonus. Aktuálně prý nahrávají základ budoucího třetího alba.
Lajky nejsou žádným promyšleným PR vyhnaný objev. Možná je za rok bude znát dvakrát tolik lidí a i na koncertech mimo region budou mít plno, možná budou stále tam co dnes – nepřijde mi to v tomto případě důležité. Do povědomosti se zapisují pomalu, bez nějaké přehnané snahy, je cítit, že skutečnost, že je to baví, je pořád ještě důležitější než mediální známost. Kéž by tu takových bylo víc.
Foto archiv