Lakou Mizik – Haiti, New Orleans a hudba vynořená z ulic

Ve výročních anketách uplynulého roku hodně zaujalo rozpustile taneční album HaitiaNola s ambicí propojit neworleánský Mardi Gras s haitským Kanavalem, což je sice také hýřivý karneval, nicméně s daleko podvratnějším podtextem. Haitská skupina Lakou Mizik navíc sbírá body za exkluzivní hosty a nemělo by překvapit, když mezi nimi najdeme Régine Chassagne z kanadských Arcade Fire nebo americkou písničkářku Leylu McCalla – vždyť jejich rodiče pocházejí z Haiti, ostrova propojeného s dějinami a kulturou New Orleans přes dvě stě let.

Haiti s New Orleans stmelily také dvě nedávné přírodní katastrofy: hurikán Katrina, devastující americký přístav v roce 2005, a apokalyptické zemětřesení se statisíci oběťmi, které v roce 2010 takřka srovnalo se zemí haitskou metropoli Port-au-Prince. Obdivuhodná vůle obyvatel obou měst vrátit život k normálu měla podobné vyústění: symbolem odolnosti se pro ně stalo odmítnutí navrhovaného zrušení místních karnevalů.   

Zatímco americký muzikolog Ned Sublette tvrdí, že „tanec nemusí nutně znamenat, že jste šťastní, ale vyjadřuje touhu po životě ve chvíli, kdy se vás někdo snaží zabít“, haitský kytarista a zpěvák Steeve Valcourt raději hned po zemětřesení sestavil skupinu Lakou Mizik, než aby pořád myslel na důsledky neštěstí. Začal hrát bujně taneční hudbu, při níž mohli být lidé alespoň na chvíli šťastní. Poselství debutového alba Wa Di Yo v roce 2016 zahrnovalo optimismus i varování: „Řekněte jim, že jsme pořád tady.“ I přes obrovskou a nezištnou pomoc proudící na Haiti z celého světa se totiž zaostalá země s následky katastrofy potýkala o to hůř, že jí stáli v cestě zkorumpovaní a neschopní politici. Ti hlavně o žádný karneval nestáli: největší kulturní akce na Haiti totiž žije duchem svobody a je dovoleno zpívat bezpardonové, nekompromisní písně, tepající hlavně do politiků. Bývalý haitský prezident Michel Martelly, shodou okolností sám aktivní hudebník, dokonce uznal, že některé karnevalové písně „mají moc svrhnout vládu“.

Jiné velké světové karnevaly protestními ambicemi moc nedisponují, zato účastníkům shovívavě umožňují se před postní dobou společensky nepřijatelně vyřádit. Karneval je okázale odvázaný křesťanský svátek a kouzelně vyznívá jedna z tezí o jeho původu: katolická církev prý tak dlouho nabádala ke střídmému životu a odpírání hédonismu, až si lid období před půstem – začíná 6. ledna a končí Popeleční středou – navzdory doporučení uchopil po svém: rozhodl se bez vydechnutí upít, utančit a usexovat do padnutí. Dát masu sbohem, jak se patří. Slovo karneval totiž pochází z italského názvu „carne vale“, rozloučení s masem.

Pravděpodobný původ karnevalů – u nás masopustů – se odvozuje od bakchanálií řeckého boha Dionýsa a starořímských slavností Saturnálií, nevázaných oslav, které nedokázali ignorovat ani zbožní křesťané. Oproti benátskému karnevalu nebo Rio de Janeiru si Mardi Gras drží jisté unikum: známe přesné datum nultého ročníku. No ročníku, řekněme spíš takové skromné oslavy po strastiplné cestě, kdy výprava francouzského průzkumníka Pierra Le Moyna d’Ibervilla vystoupila 3. března 1699 na břeh Mississippi kousek od dnešního New Orleans, navlékla se do kožešin a vypila všechny zásoby alkoholu. S vědomím, že ve Francii zrovna slaví Tlusté úterý (Mardi Gras), nazval d’Ibervill místo přistání Point du Mardi Gras. Za zakladatelem prvního stálého francouzského osídlení v Louisianě a jeho bratrem Jeanem-Baptistem Le Moyne de Bienvillem jde i název budoucího státu Louisiana (podle francouzského krále Ludvíka XIV.) a New Orleans (Filip II. Orleánský).

Ve výročních anketách uplynulého roku . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář