LALALAR: Bi Cinnete Bakar

Bongo Joe, 2022, 60:10

Existuje názor, že jejich extatické koncerty připomínají dobrý sex. Jak komu, každopádně istanbulská trojice si s vámi pohraje tak, že na to budete ještě dlouho vzpomínat. Ačkoliv je anatolský rock 70. let aktuálně celosvětově v kursu, s fanoušky retrouhlazených Altın Gün se Lalalar totálně míjejí. Patří do undergroundu, ne na nablýskaný ceremoniál Grammy; nehladí bezstarostností, útočí elektro-rockem, rapovými vokály, temnými zvukovými stěnami, industriál halí do psychedelie a je jedno jestli hrají na kytary nebo loutny, pořád se bavíme o punkové energii. Samplují anatolskou klasiku a jako turecká zpěvačka Gaye Su Akyol, pro kterou jinak pracují, což by vám mělo také hodně napovědět, zdrsňují turecké arabesky, původně milostné písně předměstské chudiny. Případně je napumpují nepatřičností: ve skladbě Abla Deme Lazım Olur třeba rytmy bhangry a egyptských smyčců.

Mimochodem ten „žiletkový“ obal dlouho vyhlíženého debutu je od Gaye. A název Lalalar? V osmanských časech moudrý muž, v dnešním Turecku ten, kdo neví, o čem mluví. Nebo naopak moc dobře ano, ale takovým prezident Erdoğan navrhuje vyříznout jazyk. Přehánění? Ani náhodou. Přečtěte si o cause Sezen Aksu. A nezapomeňte, že za Erdoğanovu urážku hrozí vězení, takže abyste tam neskončili, bez metafor a jinotajů se neobejdete. Bez záruky, že je tajná policie nepochopí a nepřijde si pro vás. O to víc vzpurnosti proto Lalalar vkládají do nekompromisní, místy až agresivní hudby.

Do jasných hranic anatolského rocku se nevejdou: Ali Güçlü Şimşek, Barlas Tan Özemek a Kaan Düzarat z jeho dávné filozofie stavějící na hlavu hudební pravidla sice vycházejí, což nepopírají, s obvyklými „melodickými hady“ ladícími s dutými příběhy o lásce si ovšem nevystačí; neupírají se ani k eskapismu, to protože „bohužel narazili na špatné tisíciletí, v němž je žít až příliš těžké, za to umírat daleko snadnější“ a nemají sílu k tomu mlčet. Pro nás jen dobře.

Přidat komentář