Lankum – Folk s étosem punkových proletářů

Nic vás nepřipraví na první dojem z hudby irského akustického kvarteta. Podřídilo lidovou hudbu naléhavému požadavku doby: nebýt slepý k tomu, co kolem sebe vidíme. Zoufalou depresi přitom kombinuje s nadějí, nicméně ne způsobem, jaký by se od folkařů předpokládal. Do starobylé muziky totiž odvážně vkládá nepravděpodobné prvky, které tam obvykle nenacházíme. Hořkosladký manifest se tak s mrazivým dronem blíží k nadčasovému transcendentnímu zážitku.

 

Na co dosud potetovaní pankáči z Dublinu sáhli, tím oslnili, a přesto si pořád nechtějí připustit, že by kvůli tomu měli být slavní. Hodně slavní. Když si v roce 2014 sami vydali album Cold Old Fire – to se ještě jmenovali Lynched – předpokládali, že prodají pár kousků a zbytek půjde pod postel. „Nedokázali jsme si představit, že by to mohlo být tak populární, zněli jsme daleko drsněji než zbytek irské folkové scény,“ zavzpomínala zpěvačka Radie Peat.

Odlišovat se, dokonce až revolučně, je pro Lankum silný argument, k odvaze povýšit tradiční irskou hudbu na zdroj úžasu ale dospěli přirozeně, a proto v ní dnes ční nadevše. Tak je alespoň kvarteto v přívalu recenzního hodnocení předchozího alba Between the Earth and Sky, i toho nového The Livelong Day, prezentováno. S důrazem na mrazivý, všudepřítomný drone – prodlévající souzvuk irských dud uilleann pipes, concertiny, houslí, violy a harmonia. Při té příležitosti se vrší odkazy k americkým minimalistům, ačkoliv drone je součástí irské nebo skotské tradiční hudby od chvíle, kdy v ní poprvé zazněly dudy. Lankum ovšem k dronu přistupují z pozice těch, kdo nekonečný zvuk posunuli dál, s odkazem na pravděpodobný odraz zájmu o ambient Briana Ena, krautrock nebo doom metal skupiny Sunn O))). To je sice dobrý záchytný bod pro folkem nepolíbené posluchače, pravda je ale složitější: to pátý člen skupiny, na pódiu nepřítomný producent a zvukový technik John Spud Murphy, přišel s inovativní formou analogového natáčení v kostelech, nezvyklým otevřeným laděním, využitím přirozeného reverbu a následným smícháním několika zvukových vrstev. A také s radou, jak vše přenést na koncerty do formy intenzivní elektronické hudby, nicméně odehrané na akustické nástroje.

Akordeonistka a úchvatná zpěvačka Radie Peat, dudák Ian Lynch a bratři kytarista Daragh Lynch a houslista Cormac MacDiarmada mají v rukávu ještě další eso: do pohlcujícího zážitku přecházející sborové vokální harmonie, vycházející z neobyčejné zpěvné síly The Watersons.

K autorským a lidovým – irským, skotským, anglickým, ale i americkým – písním Lankum přistupují s étosem punkových proletářů. Tradice pro ně nepředstavuje žánr, nýbrž neustálý proces odrážející současnost: staré písně předělávají po svém a nové skládají v přesvědčení, že dnešek je výsledkem včerejška. Lpět na starém, protože se to tak nosí, už Lankum odmítají vůbec.

Skrze irskou lidovou hudbu vždycky vedla žíla vzdoru, u Dubliňanů se ale můžeme bavit o existenciálně sociopolitickém cítění. Témata si vybírají z historie i současnosti, případně je slučují do hluboce procítěné reflexe dneška. Není jim ani tak blízký sarkasmus, jako spíš pravda – a to za každou cenu. „Je pro nás důležité, aby písně, které se rozhodneme hrát, v lidech zarezonovaly,“ tvrdí Radie Peat.

 

 

Na otázky odpověděl kytarista Daragh Lynch.

 

Nic vás nepřipraví na první dojem z hudby . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář