LANUGO: Lanugo 2019

Když si muzikant vybere jako koncepci alba „příběh milostného vztahu přes váhání a boj se stereotypem až ke krizi a nakonec rozchodu“, riskuje banalitu a otřepanost. Ale zároveň získá sdělnost a srozumitelnost, téma, ve kterém se každý posluchač může najít. Pokud je téma skutečně umělecky „prožito“, mění se riziko v sázku na jistotu. Což se povedlo i kapele Lanugo a Markétě Foukalové, která do obrazů starých jako lidstvo vnáší současný náhled: Verše jako „špína do pračky, tak to má být“ (Rosetta) jsou navíc vše jiné než banální.

 

K důvěryhodnosti přispívá i fakt, že koncepce se do pásma písní vloudila mimoděk. „Deska vznikala zvolna několik let a jejím tématem měla být každodennost. Chtěli jsme pozorovat ty nejobyčejnější momenty našich životů a životů našich přátel a dát jim hlas a význam. Byli jsme v šoku, když jsme písně poskládali za sebe a deska začala vyprávět příběh, o kterém jsme neměli ani potuchy. Jako bychom pročítali deník ženy, kterou jsme nikdy nepotkali, ale přesto jsou její slova strašně povědomá,“ vysvětluje Markéta v tiskové zprávě. Vlastně tím vyvrací a zároveň i nevyvrací autobiografické momenty. Ale ať už vyzpívává vlastní pocity nebo příběhy obecné, věříte jí každé slovo.

 

Hudebně už se Lanugo dávno překlopilo do světa indie popu, ovšem popu nejen hráčsky, ale i intelektuálně kultivovaného. Viliam Béreš v roli klávesisty i producenta umí zacházet s elektronikou a syntetickými zvuky vkusně, netlačí na pilu (nebo spíš na potenciometr), má smysl pro melancholicky líbivé motivy. O potřebné doteky živosti není nouze díky akustickým nástrojům, i když občas v soundu vyhrávají samply a smyčky, třeba ve zvukově trochu bombastičtějším, ale působivém Tajemství. Nezbývá než si znovu postesknout, proč takový pop nehrají mainstreamová rádia. Ne, že by si našinec začal komerční stanice pouštět, ale možná by neutíkal z každého prostoru, kde se starají o „zábavu“. A není pochyb, že by písně Lanuga kultivovaly obecný vkus.

 

Lanugo/Tranzistor, 2019, 39:35

 

 

 

Přidat komentář