LARKIN POE: Self Made Man

Tricki-Woo Records, 2020, 35:05

První dojem? Matoucí. Do až přílišného metalického lesku vypulírovaný zvuk kytary. Elektronická rytmika, která překvapivě přirozeně zapadala do starších nahrávek, tentokrát až příliš roztleskává a ducá. K tomu spousta amerického optimismu. Naštěstí, první dojem obvykle klame.

„Život je o rovnováze, někdy sladký, jindy kyselý. A my samy dlouho nevěděly, kdo vlastně jsme. Hledaly jsme se.  Ale mám pocit, že v poslední době si všechno sedlo,“ vysvětlila Rebecca důvod, proč sestry Lovellovy natočily „zatím nejpozitivnější album“. Jenže on ten optimismus nezní falešně. Texty působí stejně štěpně a místy jedovatě jako na desce Venom & Faith. Třeba genderová „chybka“ v úvodní She’s A Self Made Man je pochopitelně zcela záměrná. Jde o sebevědomé odplivnutí na téma častých hodnocení „tý jo, na holky fakt dobrej bluesrock“. Od gospelem načichlé dupárny Holy Ghost Fire bychom zase čekali mystickou oslavu ve stylu biblického pásu, ale kdepak. Song neopěvuje žádnou vyšší bytost: „Nikdo není doma… mám jen díru v kapse a vláčím vlastní kosti.“ Jako katarze přece stačí čistě fyzický prožitek ze zpěvu a hraní. Apoteóza bluesrocku?

Radostnější autorské rozpoložení dívek neznamená, že by alibisticky přehlédly chmurné stránky reality. Jen si tentokrát k jejich vyjádření vypůjčily dávné gospel blues God Moves On The Water, které napsal Blind Willie Johnson, inspirován tragédií Titaniku. Na symboliku potápějícího se světa pak už Larkin Poe snadno navážou vlastním vzdorem temnotě Every Bird That Flies: „Jediný, který trpí, je ten, který je naživu.“

Druhý dojem? Temperamentním a přesvědčivým Larkin Poe se to zase povedlo. Škoda kvůli virové polízanici odsunutého koncertního návratu Larkin Poe do Česka. Ale aspoň se můžeme déle těšit na předvedení nového repertoáru 2. března 2021 v Lucerna Music Baru nebo na příštích Colours Of Ostrava. Energie, jakou dvě self made women vygenerovaly, se přece nemůže vytratit.

 

 

Přidat komentář