Laurie Anderson: Při práci se někdy cítím jako v letadle

Vdova po Lou Reedovi, na jehož albech Set the Twilight Reeling, EcstasyThe Raven se podílela. Letošní držitelka Grammy za album Landfall, natočené společně s Kronos Quartetem. Autorka písně O Superman, s níž se v roce 1981 dostala na druhou příčku britské singlové hitparády. Žena, pro kterou je spolupráce s tibetským hudebníkem Tenzinem Choegyalem stejně samozřejmá jako skládání hudby pro virtuální realitu. Autorka hesla New YorkEncyclopaedii Britannice. Zpěvačka, houslistka a skladatelka Laurie Anderson je rozkročena mezi soudobou vážnou hudbou, experimentální scénou a rockem, věnuje se výtvarnému umění i literatuře, vymyslela několik nových hudebních nástrojů a i v 72 letech má blízko k moderním technologiím.

 

Letos v září vyšlo album Songs from the Bardo, na kterém se Laurie Anderson spolu s Tenzinem Choegyalem a skladatelem Jessem Parisem Smithem inspirují jedním ze základních textů tibetského buddhismu, Tibetskou knihou mrtvých. V listopadu tato nahrávka bodovala na čtrnáctém místě žebříčku World Music Charts Europe. Vedle fascinace buddhismem však skladatelka zůstává zakotvena v americké realitě. V roce 2010, tehdy ještě ve spolupráci s Lou Reedem a také s Johnem Zornem, napsala a nahrála album Homeland, věnované životu v současných Spojených státech. Tedy přesněji v tehdejších Spojených státech, v době začínající administrativy Baracka Obamy. Jiný obraz Ameriky zachytila na už zmíněném albu Landfall, které prostřednictvím krátkých skladeb a mluvených pasáží zachycuje řádění hurikánu Sandy přímo v New Yorku, kde umělkyně žije. A obraz Ameriky do třetice: Rozsáhlá skladba Amelia (v původní verzi Songs for A. E.) je inspirována životem Amelie Mary Earhartové (1897–1937), která jako první žena-pilotka přeletěla Atlantik a také se s letadlem dostala do takové výšky a letěla takovou rychlostí jako žádná jiná žena před ní. Během následné cesty kolem světa se však spolu s navigátorem a letadlem ztratila a její tělo ani trosky letadla dodnes nebyly nalezeny.

 

Laurie Anderson toto své dílo, inspirované životem statečné ženy, také milovnice nových technologií, několik dní nejprve nacvičovala a poté naživo předvedla v brněnském Besedním domě společně s Filharmonií Brno pod vedením Dennise Russella Daviese a s violoncellistou Rubinem Kodhelim. Právě během přípravy na toto představení poskytla skladatelka a hudebnice kulturnímu magazínu UNI rozhovor.

 

Amelia Mary Earhartová se ztratila v roce 1937, deset let předtím, než jste se narodila. Jak jste tuto zajímavou osobnost pro sebe objevila?

Amelia byla ve své době velmi slavná. Vždyť tehdy se letectví na podobné úrovni jako ona věnovalo jen několik lidí, například Charles Lindbergh, který jako první přeletěl v roce 1927 Atlantický oceán. Ona byla skutečně první ženou, které se něco podobného podařilo. A protože já mám ráda takové dramatické a dobrodružné příběhy, vybrala jsem si ji.

Vzpomenete si na přesný moment, kdy se vaše skladba o Amelii začala rodit?

U mě to zpravidla nefunguje tak, že bych měla jeden moment, nějaké zjevení, kdy se rozhodnu pro určitou práci. Bývá to spíše dlouhodobá záležitost. O Amelii jsem toho hodně přečetla, ale nešlo pouze o ni. Obloha a letectví, které k tomu přirozeně patří, je pro mne mimořádně inspirativním tématem.

Mně se zdá, že tam vidím ještě jednu paralelu. Amelia byla ve své době průkopnicí v používání nových technologií. Vy jste podobným způsobem novátorkou v umělecké doméně. Konstruujete nové hudební nástroje, pracujete s virtuální realitou. Není vám i proto blízká?

Aha, myslíte, jestli nejsem taky takovou pilotkou? Asi ano… Snažím se v umění kombinovat různé postupy, vyvažovat je, hledat tu správnou rovnováhu. Vlastně se někdy opravdu cítím jako v letadle. Takže asi ano, možná mě právě tento zájem o technologie k Amelii přitahoval.

Skladba se původně jmenovala Songs for A. E. Do Brna jste ji přivezla pod názvem Amelia a je to už její tuším třetí verze, že?

Ano. První verze skladby byla určena pro velký orchestr. Poté ji dirigent Dennis Russel Davies, který je s námi i zde v Brně, upravil pro komorní smyčcový orchestr, což mně jako hráčce na smyčcový nástroj připadá smysluplné. V této třetí verzi s Filharmonií Brno jsou navíc ještě přidané pasáže, ve kterých lépe vynikne recitovaný text na pozadí hudby. Víte, já nemám moc ráda ty momenty, kdy někdo recituje text, vlastně mluví, mluví, mluví, mluví, mluví… a přes to hraje orchestr. Když hraje orchestr, hudba sama hovoří za vše, neměla by se přerušovat nějakým mluveným slovem. A tak jsme přidali pasáže, v nichž figuruje lidský hlas, ovšem doprovázený pouze violoncellem. Na ně hraje Rubin Kodheli.

Zatímco zde vás tedy doprovází Filharmonie Brno, album Landfall, za které jste letos obdržela svou první cenu Grammy, jste natáčela společně s Kronos Quartetem. V čem je pro vás největší rozdíl, srovnáte-li práci s velkým tělesem a s komorním souborem?

To jsou dvě naprosto rozdílné disciplíny. S filharmonií jsem včera a dnes zkoušela a uvidím, jak to dopadne při samotném představení. Ale zvuk tolika smyčců, to je naprosto úchvatné. Kronos Quartet je samozřejmě mimořádné těleso, jejich žánrový rozptyl a počet projektů, na kterých se podílejí, to všechno je úctyhodné. Ale v porovnání se symfonickým orchestrem má i to nejlepší kvarteto své limity.

Nemá alespoň nějakou výhodu?

Ale ano, s kvartetem můžete více improvizovat. Jakmile zkusíte improvizovat s orchestrem, vznikne jen obrovský zmatek. To je asi ten nejpodstatnější rozdíl.

 

Říkala jste sice, že obvykle nemíváte jeden okamžik, který rozhodne o nasměrování celého díla. Nicméně tady se to asi v případě hurikánu Sandy nabízí. Nebo se pletu?

Hurikán udeřil na východní pobřeží Spojených států v době, kdy jsem tuto skladbu měla rozpracovanou. Okamžitě jsem si řekla, že právě tato událost by mohla být nosným tématem, které bych mohla spojit s tím, co už mám zkomponované. Dílo jsem tedy celé přepracovala tak, aby bouře byla jeho hlavním tématem.

Grammy jste za toto album získala v kategorii Nejlepší výkon komorního nebo malého hudebního souboru. Vnímáte toto ocenění jako satisfakci?

Grammy mě jako umělce rozhodně potěší, ale není to něco, o čem bych dlouhodobě snila a toužila po tom. A když obdržíte něco, po čem přímo netoužíte, je to jiný pocit, než kdyby se vám dostalo takové pocity, o které opravdu sníte.

V roce 2010 vám vyšlo album Homeland, inspirované životem v tehdejších Spojených státech. Od té doby, hlavně s nástupem Trumpovy administrativy, se politická a společenská situace v USA hodně změnila. Dokážete si představit, jak by toto vaše dílo vypadalo, kdyby vzniklo až nyní?

S nástupem Trumpovy administrativy se v Americe změnilo úplně všechno. Ani nevím, jestli by se mi o tom chtělo psát, protože věci se velmi rychle mění a média ani nestíhají informovat o všem, co se u nás nyní děje. Jedním slovem – Trump je neštěstí.

A jste toho názoru, že by se umělci měli ozývat a upozorňovat na to špatné, co se kolem nich děje?

Tady přece nejde o nějaké „měli by“, podmiňovací způsob zde není na místě. To je přece přímo povinnost nejen umělců, ale každého občana. Umělci mají možná tu výhodu, že jsou více slyšet, ale svou občanskou povinnost by měl plnit každý. Vždyť si představte, že v Americe k některým volbám přijde třeba jen dvacet procent voličů. Ti pak rozhodují za všechny ostatní. Zdá se vám normální, když o osudu země rozhoduje pětina lidí? Je náročné cokoli dělat, když většina lidí nemá o nic zájem.

 

Když komponujete skladbu nebo album jako Homeland nebo Landfall, co je pro vás nejdůležitější? Zachytit příběh, nebo emoce?

Příběh nelze oddělit od toho, jak jej prožíváte nebo jak se cítíte při jeho uměleckém zpracování. Obojí je důležité.

Je pro vás důležité, aby publikum vašemu dílu porozumělo tak, jak jste to zamýšlela?

Posluchači nebudou nikdy rozumět mému dílu tak, jak jsem to původně chtěla. Každý rozumí tak, jak chce on. A já jsem ráda, že si lidé mou hudbu interpretují po svém. Kdybych vyžadovala přesně, co si má kdo o mých dílech myslet, pak bych nemohla tvořit vůbec nic. Ani hudbu, ani výtvarné umění. Jakmile se jednou rozhodnete, že vaším pracovním nástrojem budou noty nebo barvy, musíte počítat s tím, že k nim lidé přiřadí své vlastní myšlenky a vlastní pocity. Moje dílo pak bude na každého jednoho člověka působit jinak a bude pro něj mít jiný význam. Vnímám to jako dobré.

V posledních letech komponujete hudbu také pro instalace virtuální reality. V čem je taková práce jiná než běžné hudební skladby?

Je těžké to popsat běžnými slovy, zvlášť pokud sám nemáte zkušenost s virtuální realitou. Je to něco úplně jiného. Člověk musí zapomenout na běžná pravidla vyprávění, která platí ve skutečném světě. Neplatí tam nic jako úvod nebo závěr, čas plyne úplně jinak. Je to ale velká výzva a já si považuji toho, že mohu na takových projektech pracovat.

Přidat komentář