Lázně Kobalt: Lustry v zemětřesení

lazneUnderground už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ukázal, jakou sílu má poezie v doprovodu „rockové“ hudby, i když o rock v klasickém pojetí většinou nešlo. Cestou, kterou u nás otevírali DG 307, i když ti nebyli ani první ani jediní, se po nich vydali další. Do jisté míry k nim lze zařadit i básníka Ivana Stefana, který se spojil se skladatelem a multiinstrumentalistou Jakubem Novosadem v duu Lázně Kobalt. Jejich přístup je však odlišný – mnohdy má spíše se všemi těmi ilustrativními průjezdy vlaků a dalšími ruchy blíž k rozhlasové hře, kdy mnohdy různě upravované hlasy a hudbu dotvářejí zvuky rozložené v prostoru.
I když se chvílemi blíží Lázně Kobalt až k projektům jednotlivých členů Einstürzende Neubauten nebo temnému ambientu či dokonce i Psím vojákům, melodie piana jasně ukazují, že inspirační zdroje jsou jiné. Zřetelný je vliv klasické hudby s její harmonickou bohatostí, dynamikou a zvukomalebností. Hudba většinou nejde proti textu ani nevytváří další nezávislou dimenzi, naopak souzní s textem, podtrhává význam veršů. Zvuk je někdy dokonce ilustrativní, úvodní vagóny doprovází zvuk okolo projíždějícího vlaku. Rozhodně ale přes veškerou melodičnost nejde o jakousi reinkarnaci byvší Nedělní chvilce poezie.
Celek je znepokojivý a naléhavý a hudba navzdory řadě výrazných melodií, není jen líbivá a uhlazená. Hlavně však není ve služebné roli, hudba a text si jsou rovnocenné. Mnohdy má až vůdčí úlohu a strhává na sebe větší pozornost než text, což je dáno nejen jistou podmanivostí motivu, ale i tím, že text není vypíchnutý a je součástí celku. Přispívá k tomu i to, jak moc Stefan pracuje nejen s výrazem, ale jeho hlas je hodně upravován pomocí efektů, ech, reverbů i vzdálenosti od mikrofonu, takže občas působí spíše jako další nástroj ve vrstvě. Tím se ale trochu vytrácí linie textů, z nichž s výjimkou závěrečné skladby Lázně Kobalt, kde jsou všechny změny intonace zřejmé, zůstávají jen fragmenty obrazů, což je dáno i relativně komplikovanou a mnohovrstevnatou stavbou básní. Navzdory tomu Lustry v zemětřesení přinášejí silné a znepokojivé obrazy a nutí posluchače k opakovanému poslechu, kde může odhalovat další významy veršů stejně jako vrstvy v koláži zvuků.
Lázně Kobalt mají blízko k arteficiálnímu umění, takže vlastně představují úplný protiklad undergroundu. Je v nich patrný vliv klasické hudby i rozhlasových her, přičemž někdy je dokonce onen rozhlasový přístup až přehnaně zdůrazňován, přesto ale v sobě mají onu vtahující naléhavost, kterou by bývalo potřebovalo Šero Bratří Orffů. Platí to zejména o nejpovedenějších úvodních Vagónech evokujících transporty. Dojem v následujícím Zdá se mi o vlacíchVálce kazí pro kontrast využitý ženský hlas Ivany Stanislavové, který vše shazuje. Působí jako z jiného světa, jako ze starého českého sci-fi filmu nebo z oné Nedělní chvilky poezie. Rozhodně ale Lustry v zemětřesení nejsou albem, které skončí na poličce, protože vás bude nutit pustit si ho ještě jednou. I když by mu větší střídmost a menší pompa prospěla.

Polí5, 2016, 41:21

Přidat komentář