LEE RANALDO & RAÜL REFREE: Names Of North End Women

Mute, 2020, 45:14

Zřejmě definitivního rozchodu Sonic Youth v roce 2011 želí řada příznivců, ale utěšeně rostoucí archiv děl bývalých členů kapely je víc než dostatečnou náplastí na fanouškovskou bolístku. Thurston Moore vyzkoušel řadu zajímavých spoluprací a sestavil i svoji „Group“. Ke zdařilé sólové desce se loni rozhoupala i jeho někdejší drahá polovička Kim Gordon, rozvedená od stolu i kapely. A nelení ani Lee Ranaldo.

Se španělským producentem a muzikantem Raülem Refree se potkával už relativně dlouho. Refree symbolicky pohostinsky drnkal na ukulele už na Ranaldově desce Last Night On Earth (2013), coby producent se podílel na následujících dvou titulech. Nyní si pánové střihli duo, opět k radosti všech naslouchajících. Sound nejde ani ve stopách Acoustic Dust (2014), ani „rockově kytarového“ Electric Trim (2017).

„Smíchali jsme všechny ty divný zvuky ze starých kazet, smlouvali se syčením ohraných pásků, použili velmi staré a velmi nové technologie,“ vysvětluje Ranaldo. A Refree dodává: „Začali jsme hrou se samply a kazetovými magnetofony, experimentální hudbou, musique concrete, s polyrytmy.“

Asi bychom podle slov protagonistů čekali bezbřehý sonický experiment. Ne tak docela, naštěstí. Hudební mozaiku skutečně tvoří nepřeberná koláž samplů, jen si poslechněte plejádu cinkání, lomození, mumlání a všelikých elektronických divností třeba v podkresu The Art Of Losing. Jenže albu, jehož poetický název inspirovaly ulice kanadského Winnipegu pojmenované dívčími jmény, dominuje samotné (potemnělé) písničkářství. Soudržné, nosné songy, žádný experiment pro experiment. Všechny písně by Ranaldo mohl z fleku zahrát sám s akustickou kytarou a fungovaly by. Ale ještě k tomu mají „přidanou hodnotu“ zvukových hříček, které vyznění alba dokonale podtrhují. To nejlepší nakonec. Pokud pominou všeliká mimořádná opatření, 29. dubna si můžeme „jména žen ze severní čtvrti“ poslechnout živě v Paláci Akropolis.

 

Přidat komentář