Metropolis Rec, 2022, 66:21
Legendary v názvu bylo při založení kapely v roce 1980 nadsázkou. Když se těsně před pandemií rozjeli křižovat Evropu ke 40. výročí, rychle ze zamořené Itálie prchali přes Německo do Londýna, kde v natřískaném klubu nechtěně uzavřeli turné. Poslední koncert s diváky v jedné místnosti. Vypadalo to na nutné přežívání v kyberprostoru. Za leta variovaných sestav je dnes LPD ustálené trio. Edward Ka-Spel, Phil Knight aka The Silverman (viz např. autorova recenze z UNI 04/2015) a kytarista/basák Erik Drost. Bezmála tříletá pauza od poslední řadovky Angel in the Detail jim sakramentsky prospěla. Dle zdrojů vydali cca 200 alb, což je strašidelné číslo pro fanoušky i historiky. Tahle deska je ovšem velký zlom. Po plochých testech digi-klávesových rejstříků či samplů, co lze nahrát a možná pak přibližně koncertně zopakovat, je to opravdu hudba a podle mne jejich nejlepší album za posledních snad 25 let.
Všechno z dvanácti skladeb-písní je dokonale vypointované. Od základní melodiky motivů, textů, po každičký mikrozvuk. Včetně cvrčků. Plochy, podplochy, efekt chrámových varhan, „kouřový“ element všemožných kláves, čistý klavír, klapání, bubínky i dusot, drnknutí, vybrnkávání, polotiché zakvílení, beglajty, kytarové vazby hradby, přimíchané dětské hlásky a smích. Magický svět, v němž se může stát doslova cokoli. Nikdy nikdo nevěděl, kam jejich hudbu zařadit. To je správně. Úvodka This Is the Museum zní nečekaně šťastně. Je tu vlastně všechno z byvších LPD. A hodně navíc – písnička, dokonce s vyhrávkami vibráta country kytary!, k závěru zbastleně podkluzující, zafalešněné. Záměrné chyby, úhybky mimo harmonii se coby minidramatický element objeví v každé písni. Cruel Brittania nervácky rockově tepe jako všichni čerti z pekla vypuštění a Ka-Spel do té jízdy, světe div se, opravdu bezchybně intonuje. Rytmiku nehledejte v bicích, je uvnitř jiných nástrojů, uvnitř všeho. Silná, hutná, krásná, průzračná hudba plná detailů.