Legendy z Krypty

„Hudba musí udeřit přímo na tvé city. Nemusíš ji chápat rozumově, ale musí v ní být něco, co tě zasáhne emocionálně. Dokonce i tehdy, když vůbec nerozumíš, o co vlastně jde“, říká Mark Francombe, člen portsmouthského kvarteta Cranes (Jeřáby) a zcela přesně tím vystihuje to, v čem je pravděpodobně největší síla melancholických, goticky potemnělých písní této pozoruhodné kapely. Posluchač jako by neměl na vybranou: Buď jej hypnotické písně Cranes očarují, nebo je začně nenávidět. Rozhodně však tvorbu Cranes nemůže přejít nevšímavým mlčením. Jejich první album nazvané Wings Of Joy (Křídla radosti) vyšlo na začátku loňského září a vneslo do unifikované, kytarově zasněné psychedelie britské nezávislé scény zcela nový, výjimečný zvuk. Chceme-li za každou cenu srovnávat, pak písně Cranes velmi, ale opravdu velmi vzdáleně mohly zpočátku připomínat hlučné, syrové detonace Young Gods, zatímco dnes se v některých momentech vznešeně bolestivou náladou a kontrastem melodického piana a drásající kytary lehce přibližují mírně masochistické „kráse zoufalství“ This Mortal Coil. Cranes tedy zcela určitě nejsou žádnou další více či méně zdařilou kopií My Bloody Valentine.
Skupina vznikla koncem 80. let a tvoří ji kytaristé Matt Cope a Mark Francombe, ale především pak Jim Shaw (bicí, piano a kytara) a jeho drobounká sestra Alison, která hraje na baskytaru a zpívá plačtivým hláskem rozprostírajícím se mezi „rajskými výlevy srdce cocteauovské Liz a nejpodmanivější sladkostí Kate Bush“. Oba sourozenci jsou výhradními autory písní Cranes. Čtveřice se pojmenovala podle jeřábů, jejichž ocelové kostry po desítkách a stovkách lemují porthsmouthský přístav a jejichž dlouhá, pokřivená a rezavějící ramena vytvářejí nikterak povzbuzující kulisu života industriální civilizace 20. století. O své hudbě, natožpak o svém soukromí Cranes odmítají cokoliv říkat, protože „kdybychom to všechno mohli vyjádřit slovy, proč bychom se pak obtěžovali o tom zpívat…“
Přestože ironici kousavě poznamenávají, že Alison Shaw píská jako Minnie Mouse v mixéru, faktem zůstává, že její bázlivý, poplašený a bojácný dětský hlas by mohl působit opravdu směšně, kdyby tato éterická bytost nezněla tak zranitelně a dojímavě. Na druhé straně je však její projev natolik procítěný, že pro někoho může být zvuk jejího pištivě pronikavého hlasu nesnesitelně protivný. Navíc magická hudby její tesklivý zpěv ještě zdůrazňuje temně krásnými a „rytířsky“ starodávnými, zároveň však velmi smutnými melodiemi. Zkrátka Cranes mohou být pro někoho synonymem pro „dokonalou“ pohřební hudbu, v níž někdy i takty ticha působí strašidelně.
O Cranes se dříve psalo, že svými skladbami dokonce „vyvolávají dávná traumata z dětství, v nichž se objevují potemnělé chodby, práskající dveře a bledé obličeje topící se v kaluži vody, že jejich neposkvrněnost zní velmi děsivě a že obnovují vzývání Ďábla, posedlosti a zkázy.“ Kdo viděl videokompilaci společnosti 4AD Lonely Is An Eyersone a v ní filmové ztvárnění horrorově sugestivní skladby Acid Bitter A Sad, již asi tuší, proč se na začátku objevila zmínka o rozjímavých náladách This Mortail Coil. Sama Alison však s výše uvedenými metaforami příliš nesouhlasí – podle ní se Cranes nic z toho (alespoň vědomě) nesnažili nikdy evokovat. O Wings Of Joy sice Melody Maker nadšeně psal, že je to album „plné chvějících se vokálů, zasmušilých bubnů a hřejivě plynoucího piana“, avšak první singly Cranes i jejich dvě EP Inescapable a Espero, vydané u firmy Dedicated, se vyznačovaly spíš surovými, apokalyptickými vizemi hluku, v nichž se bolestivý hlas Alison, protepávaný nemilosrdně tvrdými údery bicích, utápěl v destruujícím kytarovém hřmotu. Z tohoto období Cranes pochází i videoklip I Hope, v němž je Alison ohrožována zlověstným Foucaultovým kyvadlem. Jedenáct skladeb na Wings Of Joy je obohaceno teplými, krásnými akordy piana, a tak se první album Cranes vyznačuje spíš tajemnou krásou, než dřívější drásavou syrovostí, jež byla postavena na ničivém kytarovém zvuku a naříkajících výkřicích Alison, která „připomínala dítě přinucené zpívat rekviem za své zemřelé rodiče“. Sama zpěvačka dnešní novou tvář Cranes vysvětluje takto: „V posledním roce se změnily podmínky při psaní našich písniček. Odráží se v nich nálada, ve které jsme byli, když jsme je skládali. Věci se zdají být teď lehčí, cítíme se méně uzavření. Když píšeš písničky, vždycky záleží na tom, jak se cítíš.“
Jim i Alison totiž své skladby píší především tehdy, když se cítí smutně a zranitelně. Jim pak chodí venku s poznámkovým sešitkem, do něhož si hieroglyfickým písmem škrábe své rozjitřené pocity. A to je chvíle, kdy se v jeho hlavě začínají rýsovat první útržky melodií. Pro jeho sestru jsou skladby Cranes dokonce jakousi očistou, která jí pomáhá, aby se dostala ze svých psychických traumat: „Často, když je mi velmi smutno, když už nemohu klesnout níž, když jsem úplně na dně, nastane chvíle, kdy se opět začínám cítit silnou a začnu být velmi optimistická…“ Wings Of Joy je opravdu skvostné album. Melody Maker velmi výstižně podotkl, že Cranes byli „uzavřeni po celá léta ve svých vnitřních temnotách a teď byli náhle vrženi do nádherného, třpytícího se světla, v němž objevili svá křídla a přenesli se do krutého, ale zároveň neskutečně křehkého světa motýlů.“ Ani jedna skladba na desce není zbytečná. Křehký orchestrální úvod á la Enya obstarává Watersong, zatímco znepokojivá skladba Wish a zejména výtečný Starblood s drásavě zkreslenou kytarou a surovými údery bicích připomenou dřívější tvorbu Jeřábů. (Jim: „Tři nebo čtyři skladby jsou založeny na starších nápadech, které jsem kdysi nepoužil. Ale ty teď zajiskřily těmi samými pocity jako v odbě, kdy jsem je psal.“) Dramaticky vygradované skladby Thursday a Beatiful Sadness jsou úchvatnými kapitolami v romanticky tajemné knize, kterou Cranes píší. Na albu nalezneme tři vskutku zářivé skvosty: Středověce majestátní Leaves Of Summer je elektrizující elegie vycházející z nejtemnějšího kouta krypty gotického kláštera. Překrásné, něžně tklivé a hřejivé úhozy na klavír dominují v nejčistší písni alba nazvané Tomorrowʼs Tears, jejíž kouzlo ještě zvýraznilo sugestivní filmové zpracování. Červené růže v něm sice rozkvétají i mezi kladívky piana, ovšem tím nejkrásnějším poupátkem zůstává křehounká Alison. Opravdovým hitem v nejlepším slova smyslu je nepochybně „nestoudně milostná“ skladba Adoration, která vytváří brilantní epilog desky. Z Alison se ve videoklipu stává prosvícená nevěsta, vystupující ze šerosvitu starodávných obrazů… Cranes se na Wings Of Joy povznesli vskutku na křídlech radosti a zakroužili nad nádherně krutým peklem, odkud vyvěrají jejich tajemství. A ta – ať už jsou jakákoliv – jsou „sice slyšitelná, ale nevyslovitelná“. Nečekané se stalo skutkem a 7. března necelou hodinu před půlnocí se Cranes objevují na pódiu natřískaného rockového klubu Bunkr. Přednatočený úvod obstarávají orchestrální, syntezátorové plochy, podmalované violoncellem. A během této působivé introdukce se v modrém přítmí a dýmu zjevují jako duchové siluety Cranes… Oběma kytaristům padají do tváří dlouhé spletené „dreadlocks“. Jim Shaw vypadá poněkud méně hrozivě, než jak jej popisovali v Makeru („nelegitimní potomek Nicka Cavea a Ken Dodd“). Alison připomíná krásnou a důstojnou antickou sochu: Čerň jejího oblečení ostře kontrastuje s jejími malými bílými pažemi, jež zápolí s baskytarou, a bledým obličejem, který jako by byl vytesán z toho nejčistšího mramoru. Do pobledlých tváří jí stékají tmavé pramínky ztočených vlasů, zatímco malá ústa ševelí, jako by byla zpěvačka postižena těmi nejnesnesitelnějšími mukami. Za zády Jeřábů se rozbíhá zadní projekce, doplňující emocionální hudbu a texty – vidíme hořící papíry, barevné skvrny, matematické vzorce, výjevy z malířských pláten, detaily z přetechnizované průmyslové hry našeho každodenního života… Mlčenliví a sošní Cranes nasazují na začátku svého vystoupení starší, hlučnější písně, nicméně drtivá většina koncertu je zasvěcena albu Wings Of Joy. Zvuk je po poněkud rozmazaném úvodu nečekaně ostrý, hlasitý a dobře čitelný. Rozdíl mezi studiovou nahrávkou písní a jejich „live-verzemi“ je zanedbatelný, jen Alisonin „udýchaný“ zpěv je trochu víc šeptavý a snad ještě více roztouženější. Chvílemi připomíná anděla z šarlatového obalu Wings Of Joy v momentě, kdy se mu někdo chystá polámat křídla. I v okamžicích, kdy nezpívá, působí Alison (jistěže záměrně) neskutečně jemně, křehce a plaše. Závěr koncertu je naprosto strhující ohnivou bouří prosvícenou krásnými syntezátorovými akordy. Adoration v živé verzi je ještě podmanivější než na desce. Při Leaves Of Summer se Alison stává obětí palby sršících barevných stroboskopů a kaskád paprsků, které jako by vytvářely kulisu k blížícímu se hvězdnému holocaustu. Nejbrutálnější skladbou Cranes je patrně Starblood, jejíž rytmus obroušený až na samou dřeň a metalicky rozklížené kytary doslova čarují hlasitou zvukovou nirvánu. Nelze do ní nevstoupit… Pak však zbývají už jen dva přídavky a je konec. Bunkr zůstává náletem Jeřábů posvátně omámen – a jak by ne, když Cranes vypadají a hrají tak, jako kdyby přiletěli z odvrácené strany Měsíce…!

Přidat komentář