LEHOUNCE JAK TANEČNÍK: DUKE ELLINGTON MEZI MONTREALEM A PRAHOU

Tahle legenda se tedy jednoho dne objevila ve své nadživotní velikosti také v Montrealu, i se svou legendární kapelou. Deset vystoupení.

Duke Ellington uvedl
nejdřív na jeviště osobně Saru Vaughan, jejímuž koncentrovanému, lidsky vyzrálému a neobyčejně sugestivnímu zpěvu byla vyhrazena prvá třetina koncertu. Zpěvačku doprovázela její vlastní malá skupina.

 

Teprve po přestávce se pak objevil Ellington, převlečen, v plném lesku i se všemi svými „zbrojnoši“.

 


Vidět a slyšet Duke Ellingtona na jevišti je opravdu požitek a velká podívaná. Byla to skvěle narežírovaná přehlídka Ellingtonových nejslavnějších skladeb, a zároveň ukázka všech jeho charakteristických stylů. Bylo možno se tu setkat se Solitude, Mood Indigo, Sophisticated Lady, stejně jako s výňatky z
 The Mooch či Harlemské suity, včetně některých kompozic z poslední doby.

 


Na svých místech seděli dosud také všichni staří slavní sólisté jako Cootie Williams, Johnny Hodges, Harry Carney, Jimmy Hamilton, z nichž někteří to táhnou se svým leaderem už 40 let – což je, mimochodem, ukázka věrnosti mezi jazzovými soubory zcela ojedinělá. K tomu bych rád prohlásil na svou čest a svědomí, že je to kapela tak brilantní, až to vyráží dech, a podle všeho pořád jeden z nejlepších big bandů na světě.

 

 

Zážitek ze světové výstavy Expo 67 v kanadském Montrealu popisuje skladatel, klavírista a hudební kritik Oldřich František Korte ve své knížce Chodící legendy ještě mnohem obšírněji. Sám zde vystupoval v představení Laterny magiky, české senzace a prvního multimediálního divadla na světě. Na scéně se střídal v roli pianisty s Rudolfem Roklem a Jiřím Šlitrem. Hrálo se až dvanáctkrát denně, v Praze pak tentýž program dostal název Revue z bedny.

O. F. Kortemu se poštěstilo to, co málokomu z jeho krajanů. V Kanadě v sedmašedesátém strávil s geniálním Dukem Ellingtonem několik dní. Měl možnost sledovat ho v soukromí a jeho postřehy jsou cenné zejména proto, že vysvětlují, co pozdější pozorovatelé Mistrových českých vystoupení jaksi špatně pochopili. Kapelníkovu vrozenou střídmost si mylně vykládali jako odtažitost. Ale tak to nebylo…

 

Duke Ellington patřil odedávna k mým velkým láskám, a tak jsem zrovna štěstím trnul, když jsem ho mohl konečně uvidět opravdu živého před sebou. To mne ovšem ještě stále ani ve snu nenapadlo, že by mi mohlo být někdy dopřáno se s ním osobně sblížit. Když mi potom hrál na své elektrické pianole a pouštěl mi v hotelovém pokoji až do úsvitu magnetofonové záznamy ze svého posledního pařížského koncertu i z nových, dosud nevylisovaných gramofonových nahrávek, nechtělo se mi po dlouhé chvíli vůbec věřit, že se mi to nezdá.

Strávil jsem v jeho blízkosti s přestávkami celkem čtyři dny. Stačily k tomu, abych poznal, že veliká kultura srdce, která mě odjaživa přitahovala jako základní puls jeho hudby, je i základním určujícím momentem celé jeho grandiosní osobnosti.

Duke je zřejmě v podstatě prostý člověk, ale má dar pronikavého intuitivního postřehu. Stačí mu jeden pohled a vidí, s čím přicházíte. Vycítí a chápe podstatu věcí dřív, než mu ji kdo může vyložit. Snad proto také může tak dobře rozumět lidské bídě a utrpení, přesto, že sám zůstal v tom směru relativně ušetřen. V jeho vitalitě, humoru a v postoji k životu je něco z nezdolné a přímočaré nátury Kazantzakisova Zorbase. Ale je v něm také něco nesmírně odzbrojivého, dětsky bezelstného, co způsobuje, že v jeho blízkosti nezvládnutelně jihnete. – Vedle své živelnosti a velkorysého rozmachu má navíc z nitra vyvěrající bytostnou jemnost, která propůjčuje jeho vystupování, ať na pódiu, nebo v soukromí, něco z přirozené aristokratické formy. Právem si vysloužil svůj predikát Duke (Kníže).

 

Že se rád strojí s nápadnou elegancí a že ho přítomnost pohledné ženy či dívky nenechává lhostejným, není pochopitelně možné přehlédnout. V takových chvílích se totiž Dukovi zastaví čas a zapomene okamžitě na všechno ostatní kolem. Jeho pozornost a obdiv k ženské kráse jsou patrně stejně nevyčerpatelné jako neskrývaně samozřejmé. (…)

Po více nebo méně zdvořilém rozhovoru se píše do novin o většině slavných lidí, že jsou skromní. Myslím, že jen o málokom z nich je to pravda.

Pokud jde o Duka, nechci tady toho slova použít právě pro jeho zprofanovanost. Je-li tu co do očí bijícího a vpravdě knížecího, je to Dukovo do sebe vtažené, vší vypínavosti prosté, spíše tiše pozorující ego, stojící zjevně mimo jakékoliv kategorie skromnosti či pýchy.

O své slávě a šarmu samozřejmě perfektně ví a dovede oboje na jevišti virtuozně prodávat. Zná své publikum a má k němu své vyzkoušené cesty. Ale právě v osobním styku, jakmile vyjde za kulisy do „civilu“, si můžete nejlépe ověřit, jak je nad tím.

O svém vůdčím postavení v dějinách jazzu si může přečíst v každé příručce či lexikonu. A přece si o své muzice v podstatě nemyslí ani čtvrtinu z toho, co si o ní myslím třeba já, a poslouchal s nehybným údivem i patrným dojetím, když jsem mu něco z toho říkal.

Na našince se vůbec dívá s úctou, která mě zahanbovala, protože jsem příliš cítil, že mi to nepatří, že to je jeho mylná a trochu naivní legenda o „naší“ profesi, jako bychom, probůh, opravdu dělali zásadně něco vyššího než on, zatímco mu většina z nás nesahá po kolena. Ale nemohl jsem mu to brát; ta pověra je součástí jeho myšlenkového světa a tvořila v tom šťastném setkání součást mé vlastní ceny.

Měl potřebu se mi za můj obdiv zvlášť odměnit a věnoval mi na koncertu veřejně průřez svými nejslavnějšími evergreeny. Nevěděl jsem o tom, protože jsem v té chvíli nebyl právě v sále; informovali mě známí z našeho pavilonu, kteří byli toho večera přítomni. Ale když se Duke dozvěděl, že jsem jeho veřejnou dedikaci neslyšel, ujistil se dalšího večera, že budu mezi posluchači, a to vyznamenání mi zopakoval.

Bylo pak třeba se také rozloučit. (A není pravda, že objímání a líbání je ryze slovanským vynálezem.) Řekl jsem Dukovi po pravdě, že setkání s ním bylo z nejkrásnějších darů a zkušeností mého života, a ujistil ho, že když přijede, bude ho Praha nosit na rukou. Slíbil přijet najisto.

 

Od Expa 67 však uplynuly ještě dva roky (pro Československo zásadní a bohužel velmi neblahé), než velký Duke svůj slib splnil. Přijel na podzim roku 1969, tedy přesně v době, kdy tu režim utahoval šrouby. Jako by Amerika jeho dvěma koncerty v Praze dala tuzemským fanouškům sbohem a nadlouho se pak v jejich myslích odstěhovala do říše snů a bájí. Ellingtonův ansámbl se stal první a největší hvězdou šestého Mezinárodního jazzového festivalu, který se již tradičně konal ve Velkém sále pražské Lucerny. Tisk hlásil, že „špičkové hudebníky nebylo možno zajistit pro původně stanovený termín“, a tak „bylo vedení festivalu přinuceno posunout datum konání o tři týdny později: festival bude tedy zahájen dne 30. října a skončí 2. listopadu 1969.“

 

Svobodné slovo, 21. 8. 1969: Každý ze čtyř večerních festivalových koncertů má svoji velkou atrakci. První večer je to velký orchestr Duke Ellingtona, který sám zaplní celý večer – bude to zároveň příležitost pro naše jazzmany, aby vzdali vynikajícímu černošskému skladateli, aranžérovi, pianistovi a dirigentovi hold k jeho letošním sedmdesátým narozeninám. Druhý den vyplní polovinu večera další vynikající černošský muzikant z USA – pianista Oscar Peterson se svým triem, který představuje na svůj nástroj světovou špičku. Třetí den upoutá jistě největší pozornost anglická skupina Jon Hiseman Colosseum, která zajímavým způsobem kombinuje beat s jazzovými prvky. Konečně čtvrtý a závěrečný koncert zakončí ve druhé půli big band mezinárodního složení v čele s Kennym Clarkem a Francym Bolandem, který se v poslední době ještě lépe sehrál a je dnes velice populární nejen v Evropě, ale i v zemi jazzu USA. (…)

Tím ovšem není festivalový pořad ještě vyčerpán. Ve čtvrtek 30. 10. odpoledne vystoupí na mimořádném koncertě podruhé orchestr Duke Ellingtona, v neděli 2. 11. v 11 hodin uvede v některém z pražských kostelů orchestr zasl. umělce Gustava Broma mši Jaroslava Hniličky, budou promítnuty televizní filmy s jazzovou tematikou, uskuteční se zasedání československé jazzové organizace a samozřejmě dojde také k mnoha setkáním s předními zahraničními odborníky, kteří již oznámili svou účast.

 

 

Samotná vystoupení ve čtvrtek 30. října (odpolední od 18.00 a večerní, které začínalo ve 21.30) byla kvitována s povděkem, nicméně se neobešla bez určitých komplikací. Čestmír Kubík si v recenzi, která vyšla následujícího dne ve Svobodném slově, všiml, že na scéně to haprovalo nejen po technické stránce.

 

Do úvodní znělky orchestru zní potlesk přeplněné Lucerny, ale závěs nad vchodem na pódium se stále nerozhrnuje. A pak se najednou objeví štíhlý, usměvavý, při své sedmdesátce a snědé tváři s tmavými, hladce učesanými vlasy. Jde lehce, lehounce jak tanečník a zamíří přímo ke klavíru, snad právě tak jako před šestačtyřiceti lety v New Yorku, když svůj orchestr založil. Dlaně diváků se uklidnily, Duke Ellington, jeden z nejslavnějších mužů jazzu, začíná hrát… aby zahájil pražský Mezinárodní jazzový festival.

Později tvrdil, že miluje Československo. I když byl u nás jen pár hodin. Na šňůře 160 koncertů Evropou mu zbyl na Prahu jen včerejšek. Ale i ten stačil, aby přeslavné, ale i překrásné melodie tohoto muzikanta našeho století nabyly konkrétních obrysů v postavě muže, který při hudbě nějak zapomíná stárnout.

V prvních minutách se v Lucerně nevyzná. Nehraje na klavír oslnivá sóla, jen lehce doplňuje vybroušený zvuk svého orchestru, levou ruku boří do kláves a pravou diriguje. Spíš náznakově, v rozhodujících okamžicích. A hlídá i obecenstvo. Představí mu prostým jménem oslňující sólisty svého orchestru. Harry Carney, Russell Procope, Cat Anderson, Wild Bill Davis. A najednou je mu jasné, že lidé z Prahy, z té konzervatoře Evropy, rozumí i jazzu. Brnkne na cit vzpomínek. Zahraje dávnou krásnou melodii a celá Lucerna si brouká – a to mladé děvče přede mnou se směje tátovi, že zpívá také. Tátovi důstojnému, vážnému, ze kterého byl v této chvíli zase ten dvacetiletý někdejších čtyřicátých let, kdy jsme o Dukovi Ellingtonovi sice mnoho nevěděli, ale zato jsme tak dokonale znali jeho Solitude, Moon Indigo…

Orchestr vyslovených sólistů pokračuje v programu a já se dívám po mladých, jak vnímají tento jazz, jazz krásných melodií, kde v sólech nejde o improvizace – a pokud tam jsou, tak jistě pevně zafixované, protože sólisté v Dukově orchestru nehrají ve snaze, aby především oni řekli své, ale přísně se podřizují autorovi skladeb, který je střeží od klavíru, aby sloužili především jeho představám.

A tento muž u klavíru najednou přesně cítí, že zpěvák orchestru v Praze neoslnil – a nejen pro svůj nezvyklý – snad taneční – projev, ale i proto, že úprava Solitude trochu rozčarovala. S profesionálním úsměvem, ale přece nazlobený se snaží pomoci neslyšnému zvuku zřejmě nešťastně připravených elektronických varhan Petrof, ale pak se zase vrací svým posluchačům. Říká jim, že miluje Československo. A loučí se s ním tak, jak ho z desek ani z jiných nahrávek neznáme. Nechá svůj slavný orchestr nečinně sedět a hraje Pražanům sám. Klavírní skladbu díků vzájemného pochopení.

 

Za oficiálním pozváním velikána americké hudby do Prahy stál – tak jako v mnoha jiných případech – impresário František Spurný. Ve svých pamětech poznamenal, že zdánlivý Dukeův odstup možná nesouvisel s jeho povahou, nýbrž s jistými zakázanými substancemi…

 

Byl jsem rád, že jsem ho do Prahy dostal, protože to byl skutečný pojem, každý jeho jméno znal. Byl to vynikající klavírista, kapelník skvělého orchestru, fenomenální skladatel. Jeho aranžmá jsou udivující a vysoce individuální zvuk jeho kapely svědčí o velkém talentu.

Byl už za života prohlášen za klasika jazzu, já ho ale přesto stále musel srovnávat s Louisem Armstrongem, na jehož návštěvu jsem nikdy nezapomněl a často jsem se k ní ve vzpomínkách vracel. To byl člověk z docela jiného těsta než Ellington. Armstrong byl vřelý, srdečný, plný pozornosti k ostatním lidem. Duke byl chladný, odtažitý, v některých momentech jsem měl pocit, že mě ani nevnímá. A pak měl momenty takové prapodivné euforie, kterou jsem dost dobře nechápal.

Ale jednou jsem přišel do jeho šatny v okamžiku, kdy ho masíroval jeho dvorní masér, odtažitý černoch, který s nikým nekomunikoval. Duke zase měl ten svůj skelný pohled do prázdna a já se snažil mu něco vysvětlit. Pak mu ale černoch píchl injekci a během chvilky Duke ožil a byl plný energie. Co bylo obsahem injekce, jsem se mohl pouze domýšlet.

 

Na podzim roku 1960 se Ellington zúčastnil panelové diskuse časpisu Playboy na téma Narkotika a jazzoví hudebníci. V ní jednoznačně prohlásil, že aby muzikant hrál, jak se patří, musí být „čistý“. Dokonce řekl: „Z vlastní zkušenosti vím, že neodpornější, nejagresivnější a nejhrubší feťáci jsou ti, kteří si píchají do žíly.“ Ve světě showbyznysu, kde bral každý druhý kokain nebo heroin, měl Duke pověst toho, kdo se podobných excesů neúčastní. Na druhé straně o nich dobře věděl a své spoluhráče, bylo-li to třeba, kryl. Tak jako v lednu 1961, kdy členové jeho orchestru v čele s drogově závislým tenorsaxofonistou Paulem Gonsalvesem skončili ve vazbě po policejním zátahu v lasvegaském hotelu Riviera. Ellington za ně složil kauci a podržel je, i když kvůli nim orchestr dalších pár let do Vegas nesměl.

Neví se ani, že by kapelník kouřil marihuanu, i když měl v repertoáru skladbu Chant Of The Weed a byl autorem výroku: „Jazz se zrodil z whiskey, vyrostl na trávě a zajde na heroin.“ Mimochodem, Spurný, který před Ellingtonovou uměřeností dával přednost Armstrongově nenucenosti, si asi neuvědomil, že jestli se někdo ani chvíli neobešel bez pořádného jointu, pak to byl věčně rozesmátý Satchmo. Lze se dohadovat, že pokud masér Ellingtonovi dával injekci, spíše mu nějakým legálním způsobem ulevoval od bolesti. Z reportáže Stanislava Titzla, uveřejněné ve Svobodném slově čtvrtého listopadu, vyplývá, že čerstvý sedmdesátník byl ustavičným cestováním a hraním – den co den v jiném městě nebo zemi, o „dvojácích“, jako byl ten pražský, nemluvě – zřejmě zcela vyčerpaný.

 

Jen je škoda, že únava, onen nezbytný průvodce dlouhých a namáhavých zájezdů, se projevila i tentokrát, a tak výkonu kapely chyběla chvílemi jiskrnost a vitalita. Ellington sám působil ve svých sedmdesáti letech velice mladistvě, pohyboval se po pódiu svižně a s úsměvem a nezasvěcený posluchač snad ani netušil, že v přestávce mezi oběma koncerty byl takřka na dně svých sil.

 

Více nám prozradí článek z časopisu Ahoj na sobotu (1/1970) s dramatickým titulkem Pravda je v zákulisí. Fotografie J. Volka doprovází tento text, zřejmě opět od Čestmíra Kubíka:

Duke Ellington hrál v Praze. Od časného rána jel celý orchestr i s dirigentem autobusem z Mnichova, protože na letadlo nebylo ve špatném počasí spolehnutí, přijeli kolem půl páté, v šest hodin byli na pódiu poprvé a v půl desáté začínal koncert druhý. A přece byl pan Ellington na pódiu svěží, pohyboval se jak tanečník, až by mu člověk tu sedmdesátku neuvěřil. Ale podívejte se na ojedinělé snímky ze zákulisí. Unavený, vyčerpaný starý pán, kterého dr. Jan Hammer odvádí do šatny, aby ve vynucené přestávce nabral sil…

 

Stanislav Titzl ve Svobodném slově konstatuje, že vrcholem šestého MJF byl výkon tria pianisty Oscara Petersona, jemuž Duke osobně udělil hrdý titul „maharádža kláves“. „O jeho fantastické technice a rutinovaném frázování by se daly vyprávět pohádky,“ bájí publicista, jemuž tehdy čtyřiačtyřicetiletý rodák z Montrealu poskytl krátký rozhovor. „Svojí hrou přivedl pražské publikum do takového varu, jak se to nepodařilo o den dříve ani Ellingtonovi.“

 

Pokud jde o Dukea, součástí jeho pražského zastavení byla i zdvořilostní návštěva na americké ambasádě, kde se setkal s některými z českých umělců a kritiků. Například s Jiřím Černým, jenž na to vzpomíná v knize Kritik bez konzervatoře.

 

Tuze příjemná byla doba, kdy americký velvyslanec měl dobrý zvyk zvát i tak odlehlé lidi, jako jsem byl já, na rauty se slavnými jazzmany. Takže jsem mohl podat ruku Countu Basiemu, Dukovi Ellingtonovi nebo Sarah Vaughanové. Bylo to v Bubenči v krásné velvyslanecké zahradě, scházela se tam pestrá společnost. Havel a Kubišová se tam potkávali s televizními komentátory, kteří na ně z obrazovky plivali.

 

Málokdo ale ví, že se dochovalo i svědectví samotného Ellingtona. Ve své autobiografii Music Is My Mistress, vydané v roce 1973 (tedy rok předtím, než zemřel), si poměrně přesně vybavil celé světové turné, které podnikl mezi červnem 1969 a únorem 1970. Začínalo v Kingstonu na Jamajce a pokračovalo přes Trinidad a Tobago, Guyanu, USA a Kanadu do Milána, Mnichova, Prahy, Vídně, Paříže, Kodaně, Stockholmu, Rotterdamu, Berlína, Frankfurtu, Benátek, Ženevy, Barcelony a Londýna. Na jaře sedmdesátého roku následovalo Japonsko, Austrálie a Nový Zéland. V dalších měsících se big band vypravil na cestu kolem světa znovu a v říjnu 1971 dorazil i do Ruska, které na Ellingtona mocně zapůsobilo.

„Kamkoliv se hneme, jsme zavaleni dárky,“ líčí v kapitole Ruský deník. „Dávají nám malovaný porcelán, obrázky, knížky, desky a hromady odznáčků. Dostali jsme i sochu, domů jsem poslal tři kufry plné prezentů. Také jsem se stal majitelem hokejky, na níž stojí, že jsem členem sovětského hokejového týmu!“  Ve svých memoárech má Duke pasáž o zdech mezi lidmi a státy a závěrem se sugestivně ptá: „Myslíte, že Bůh by někdy stavěl zeď?“ Jeho srdce evidentně bilo nalevo navzdory všem zprávám o nedávné invazi vojsk Varšavské smlouvy na československé území, jemuž v knize o něco dříve věnoval kapitolu Pražský deník.

 

Když roku 1969 zamíříme do Československa, jsme v Praze přivítáni jako opravdoví páni. Lidé jsou tu velmi pohostinní a publikum umí naslouchat. Naše vystoupení mají ohromný úspěch a obecenstvo žádá další a další přídavky.

Po koncertě a obvyklém podepisování jdu zpátky na hotel a v lobby sedí jedna z našich hlavních kulturních spojek – Paul Gonsalves obklopený asi deseti- nebo dvanáctičlenným hloučkem. Recepce je úplně plná, je tam veselo a hlučno. Když se prodírám do svého pokoje, zavolá Paul: „Hej, támhle jde Duke!“ Skupinka se rozestoupí a já vidím, jak se ke mně šine takových osm lidiček. Jdou za mnou nahoru po schodech a vecpou se mi přímo do obýváku.

Nastane ticho, nikdo ani nehlesne, až nakonec řeknu něco jako: „Ahoj!“ Odpoví mi příslušným pozdravem a jeden z mladíků mi podá překrásnou porcelánovou sošku jelena. Mám pocit, že chce, abych mu ji podepsal, a tak se sháním po místě, kde bych si mohl sednout. Načež mi překladatel gesty – ne slovy – naznačí, že mi ten mladý muž dává sošku jako dárek. Prý za to, jak jsme byli dneska večer skvělí. Ostatní se připojí a vytasí se s dalšími dary, krásnými předměty z porcelánu – jen jedna dívka se mi omlouvá, že pro mě nic nemá. Ale počkejte! Najednou vyběhne ze dveří, letí po schodech a za chvíli se vrací zpět s něčím, co mi prý chce dát. Je to lovecký nůž. Vážně mě to dojímá, snažím se jim poděkovat, jak nejlépe umím. Obřadně se uklánějí, neříkají ale nic.

Nakonec jim vysvětlím, že bych rád znal jejich jména a adresy, abych jim aspoň mohl poslat přání k Vánocům. To se jim líbí, a tak začnou psát. Všechny ty adresy končí zkratkou SSSR.

„Co je to za zemi?“ ptám se jich.

Dívají se jeden na druhého, až musím opět prolomit mlčení. Povídám: „To má být Rusko?“

„Da, da!“ přitakávají unisono.

Je fajn, že o nás tihle kluci a holky z Ruska vědí. Strávíme půlhodinu v družném hovoru, nebo spíš posuncích. Přejeme si vše dobré. Sdělují mi, že jsou také hudebníci, účinkují spolu v nějaké skupině. Ukazují, kdo na co hraje. Dívka vezme kytaru a zazpívá nám. Je to milé a poučné setkání. Chtějí vědět, proč jsme ještě v Rusku nebyli, a já jim vysvětluji, že nás nikdo nepozval. „Zkuste to napravit,“ dodávám.

Druhý den na mě Paul Gonsalves haleká v letadle. „Hej, maestro, tak kdy se vydáme do Ruska? To byla skvělá parta!“

Přidat komentář