LES FRÈRES SMITH: Mutation

Amour&Son, 2020, 47:56

Na konci 90. let se na předměstí Paříže sešla parta kamarádů. Založili kapelu, v níž každý nosí (fiktivní) příjmení Smith. Nejde ani tak o mystifikaci ve stylu bratrů Wilburyových, jako spíše o životní filozofii. Saxofonista Fab Smith říká: „Všichni sbíráme vinyly a všimli jsme si, že snad na každé desce účinkuje nějaký Smith. Tak jsme objevili podstatu smithovství, která označuje univerzální lidskou bytost. Chceme tím říct, že mezi sebou nerozlišujeme a že jsme všichni bratři a sestry. Žijeme ve světě plném individualismu a tímto konceptem chceme říct, že jen v jednotě můžeme něčeho dosáhnout.“

V praxi francouzští „Smithové“ od lidského bratrství a sjednocení směřují k propojení různých hudebních stylů. V kosmopolitním prostředí francouzské metropole nasáli to nejlepší z africké hudby (odvolávají se na Felu Kutiho a jeho afrobeat), z funku, soulu a z bigbandového jazzu. Sami také tvoří menší orchestr, je jich totiž jedenáct a mají výraznou dechovou sekci. Jejich písně, stojící na chytlavých groovech, trvají v průměru kolem šesti minut, aniž by se musely za každou cenu nějak výrazně vyvíjet. Tvorba skupiny Les Frères Smith je především taneční a přitom – navzdory absenci silných melodií – i hudebně zajímavá. Dobře nazvučené perkuse (Damien Smith), hluboké tóny barytonsaxofonu (Saké Smith), výrazný soulový hlas zpěvačky (Swala Emati Smith), přesná basa (Tahiry Smith) – to vše přispívá k celku, kterému nutně musí slušet živé provedení ve velkém sále.

Přesto hudba tohoto roztančeného tělesa může zaujmout i při klidném a soustředěném poslechu. Důležité jsou totiž i texty, které řeší jak obecná témata („Píseň Sittinʼ In The Dark pojednává o osobní proměně od individualismu k momentu, kdy podáme druhému člověku ruku, abychom budovali mosty, které nás navzájem propojí,“ vysvětluje jeden ze Smithů), tak konkrétní příběhy postav africké kultury. Černý kontinent totiž zůstává pro tuto skvěle sehranou jedenáctku silnou inspirací.

 

 

Přidat komentář