LESS BELLS: Solifuge

Je až k nevíře, že Julie Carpenter natočila sólovou prvotinu až po dvaceti letech fungování na hudební scéně. Nejdříve byla členkou několika kapel (shoegaze Transona Five nebo gotických Gropius), poté studiovou nebo koncertní pomocnicí desítek kapel nebo sólistů. Mezi mnohými můžeme zmínit například Eels nebo The Brian Jonestown Massacre. K prvotině ji inspirovala poušť Joshua Tree s typickými jukami, které daly celému vyprahlému území jméno. Julie se nejprve zapsala posluchačům do paměti jako cellistka, v poslední době je ovšem vyhledávaná muzikanty i pro své aranžérské a orchestrální schopnosti. A debut jejího projektu Less Bells jí dal v tomto široké pole působnosti. Spolu s Australanem Danem Luscombem a doprovodnou zpěvačkou Leah „Daddy“ Harmon připravila osm instrumentálek, které balancují na hraně neoklasiky a ambientu. V tomto ranku se v poslední době pohybuje velké množství muzikantů, debut Less Bells se v něm ale neztrácí. Julie Carpenter na Solifuge kombinuje především smyčcové nástroje s elektronikou. Jednou zní maximálně jímavě v melodicky přístupném otvíráku Bird In Hand à la A Winged Victory for the Sullen, podruhé minimalisticky pomrkává v duchu Penguin Cafe Orchestra, potřetí si dovolí řád aranžmá hned na několika místech rozorat disonantními vpády, do kterých ještě sype střípky dechů, drobných perkusí i bezeslovných vokálů. Julie se nesnížila k tomu vytvořit tradiční „soundtrack pro neexistující film“. Její skladby jsou strukturovanější, především pro druhou polovinu desky je dobré pro jejich lepší uchopení přidat více poslechů. V tom poctivě představila poušť ne jako turistickou destinaci, ale jako poměrně barevné rozsáhlé území, které dokáže návštěvníku připravit nezapomenutelné chvíle, ale kde je dobré být kvůli možným nebezpečím neustále na pozoru. Kam vyrazíme příště?

 

Kranky, 2018, 48:51

 

 

Přidat komentář