Už dávno ale neplatí, že se za ní musíte trmácet lán světa. Festivaly Colours of Ostrava, United Islands of Prague, Respect nebo Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou se na world music z větší části prakticky přeorientovaly a další velké akce, jako například Rock For People (4.–6. 7.) v Českém Brodě či trutnovský Woodstock svůj program rovněž zpestřují exotickými jmény. Rock For People pozval Manu Chaa, mexické zběsilce Los De Abajo, ale také anglického folkového zpěváka a expresivního houslistu Setha Lakemana. Těžko říct, jestli se jedná o náhodu či promyšlený záměr organizátorů, v každém případě se v Čechách představí jeden ze současných revolucionářů anglické folkové scény. Pochází z jihoanglického Dartmooru, kraje psa baskervillského a považuje se za ,nezávislého folkaře‘ čerpajícího z mysteriózních lidových balad věčně zamlženého Dartmooru. „Skládám tak, že na sebe beru roli lidí, o nichž zpívám. Až mám někdy strach, že se na mě ty kruté problémy jednou navalí také,“ říká Seth. Umí přitom docílit takřka tradičního vyznění, jako by právě zavřel zpěvník lidových písní. Lakeman není žádný nováček: v sedmnácti letech s bratry Samem a Seanem postavili skupinu Equation, kde postupně zpívali Kate Rusby, Kathryn Roberts a Cara Dillon. Po šesti letech to pak zabalil a zanoroval se v Dartmooru. S vynikajícím albem Kitty Jay (2004) si získal obrovské renomé, podtržené tlustou čarou letošním majstrštykem Freedom Fields. Historicky silná témata podporuje vynalézavý a rockově energický akustický doprovod s vévodícími dravými Sethovými houslemi a kytarou bratra Seana, bodhranem a perkusemi Cormana Byrnea a bouzouki Benji Kirpatricka.
Letos u nás ovšem spíš na festivalech převažují Afričané, a to ne ledajací. Už desetiletí táhnou africký hudební peloton a shodou okolností mají všichni na trhu zásadní albové novinky dokládající, že se nacházejí na vrcholu své kariéry. Potvrzují to i strhujícími koncerty. Alžířany Khaleda s Rachidem Tahou už máme za sebou, na Colours of Ostrava (20.–23. 7.) nás však čekají neskutečně dravá show fenomenálního malijského zpěváka Salifa Keity, jeho senegalského kolegy Cheikha Lo (veze s sebou pět bubeníků!) a nikdo by si rozhodně neměl nechat ujít pouštní blues fantastické zpěvačky Mariem Hassan (viz recenze v tomto čísle a profil v UNI 3/2005), jemuž se na Západní Sahaře říká hawl. Mezi dosud méně zmiňované a utajené skvosty zatím patří skupina Oojami, která předvede-li to, co jinde, rozblázní Ostravu jako se to třeba vloni povedlo Fun-Da-Mental. Ostatně má k nim blízko víc, než by se zdálo. Londýnský asijský underground totiž už dávno nevytváří pouze Asiaté. Turečtí Oojami dokáží rozpoutat stejné elektrotaneční peklo. Respektovaný DJ Charlie Gillett z BBC je má dokonce za „jeden z nejlepších hudebních hybridů Londýna“. Oojami do vás buší tureckými a arabskými rytmy, melodické inspirace ale pocházejí i z Asie, Indonésie, Afriky a dokonce z pouště Kalahari. „Neradi bychom se identifikovali pouze jako Turci. Snažíme se také vyhnout obyčejnému technu omezujícímu prostor pro melodie. Říkáme si globální difúze a v tom směru se nerozpakujeme do své hudby namíchat prakticky cokoliv, samozřejmě v našem vnímání,“ říká šéf kapely Necmi Cavli.
Do Londýna přišel z malého jihotureckého města Bodrun. Vystudoval ekonomii a v klubu na Hubble Bubble přiváděl návštěvníky k šílenství svými strhujícími mixy za přítomnosti břišních tanečnic a vířivých dervišů. Už to samo o sobě představovalo jistou revoluci, protože súfijští dervišové břišní tanečnice považují za cosi podřadného. Cavilovo globální myšlení však doká- zalo překonat i tuto historicky danou překážku. S podobnou nekompromisností postupoval při zakládání Oojami. Pulzující taneční beaty doplňují hráči na darbouky, loutny oud a saz a další akustické nástroje z Turecka a Dálného Východu, jejichž zvuky se prolíná hlas zpěvačky a mužských vokálů. Necmi Cavli svou bezbřehou fantazií, s níž do frenetické hudby Oojami bez uzardění vkládá stále víc a víc cizokrajných prvků, i v Ostravě nepochybně dokáže, že v současnosti patří mezi nejagilnější a nejvzrušivější zvukové novátory na globální taneční scéně.
Tu na červencovém festivale v německém Rudolstadtu (7.–9. 7.), představujícím od počátku devadesátých let Mekku všech příznivců world music, zastupuje podobně zaměřená bretaňská skupina Orange Blossom. Ve zkratce řečeno: Transglobal Underground křtění Massive Attack. Drtivý dopad svého rytmického transu rozpoutaného zakladateli a programátory Carlosem Roblesem a Mathiasem Vaguenezem zjemňují housle P. J. Chabota a snový vokál zpěvačky alžírského původu Leily Bounous. Jinak se s tím skutečně nemažou. Melodickou inspiraci hledají v severní Africe a Orientu. Od podobných a doslova přemnožených tanečních fúzí se Orange Blossom odlišují nejen ostře vyhraněnými texty, ale i zajímavými aranžérskými nápady s využitím nasamplovaných smyčců, vpády dechařů, prostorem pro bubny, perkuse a další akustické nástroje, včetně mečivého bretaňského bombardu a kavárensky něžného akordeonu.
Letošní ročník organizátoři věnovali Francii, takže vedle Orange Blossom se v Rudolstadtu představí také v Čechách známý Babylon Circus, šansonová diva Francois Breut, pokušitel elektroniky Pascal Lamour, pochopitelně Thierry Titi Robin a kapely NoJazz (hip-hop), Les Primitifs du Futur (prazvláštní blues), potomci severoafrických emigrantů Les Boukakes aj. Za magický nástroj byly zvoleny dudy, takže ty indické rozezvučí Shanbehzadeh, skotské Fraser Fifield (Salsa Celtica), galicijské Lorena Freijeiro Alonso, německé pak Sepp Pichler. Tradičně zajímavý je i další program. Anglii reprezentuje jedenáctičlenná folkdechovka Bellowhead, Mexiko zpěvačka Lila Downs a Čínu virtuoska na loutnu pipa Liu Fang. Elektrotango argentinských Bajofondo Tango Club a hvězda reggae Jimmy Cliff z Jamajky stojí také za pozorný poslech. Podobně pozoruhodný finský vokální kvartet Suden Aika. Jejich jedinými nástroji jsou andělské hlasy (pouze občas tu zazní kantele): něžné, štěbetavé, sólující i prolínající se v lichých rytmech karelských runových písní; nejstarší severské tradice, vlastně zpívaná poezie, v níž ve finské Karélii dominují především ženy. „Píšeme si vlastní hudbu, ovlivněnou minimalismem, Laurií Anderson a Ivou Bittovou. Chceme aby ta hudba plula a po cestě se měnila jako nevyzpytatelná řeka,“ vysvětluje Tellu Turkha, bývalá členka světoznámé švédské kapely Hedningarna. Tellu navíc přes rok v Norsku studovala hru na hardangerské housle, což je na jejím zpěvu i skladatelském rukopisu hodně znát: málokdy jedno sólo zazpívá stejně a podobně jako houslisté miluje melodické ozdoby.
Budapešťský festival Sziget (9.–16. 8.) už léta aspiruje na jednu z největších akcí svého druhu v Evropě. Stomiliónový rozpočet umožňuje, aby organizátoři na ostrov Obudai pozvali megahvězdy rockového a popového nebe, o těch worldmusikových nemluvě. Výčet letošních účinkujících proto takřka bere dech: Afro Celt Sound System, Cheb Mami, Danyel Waro, Enzo Avitabile & Bottari s kamerunským saxofonistou Manu Dibango, Femi Kuti, Goran Bregovič, Robert Plant, Susana Baca, Susheela Raman, Toumani Diabate, La Bottine Souriante, Natacha Atlas aj.
www. world-music.cz