Spojení recitovaných textů s hudbou patři k nejobtížnějším úkolům. Obě složky by se měly integrálně pojit, hudba by měla souznít s textem, nekončit u jeho pouhé ilustrace, neměla by být jen ve služebné roli, ale současně by neměla jít proti veršům nebo je odsouvat na druhou kolej. Proplout mezi touto Scyllou a Charybdou se pokusili na koncertním albu Žalování z nebytí, které přináší básně Zdeňka Lébla ze sbírky Ticho & spol., dva členové skupiny Unifiction, vokalista Bedřich Lévi a pianista Jan Faix.
Šedesátiletému Léblovi, který patří do okruhu studentského literárního časopisu Divoké víno, je blízká barokní opulentnost i dlouhé chrlené monology, v jakých si libovali beatnici. Libuje si v slovních hříčkách, aliteracích a kalambúrech, ale také ve využití archaismů a pokleslého jazyka. Léviho expresivní podání ho přibližuje k undergroundu, což je patrné už od prvního textu skladby: „My už si nijak nezvykneme, teprve až začnou lítat třísky z planety, až prdne ten atmosférický kondom, alias kyslíková šprcka, umodleni k absurdnímu ouřadovi jímž nikdo jinější není než nebeský Copperfield.“ Exaltovaný Léviho projev doprovází skřípání housliček i zvuky z břicha klavíru. Slova hrají na albu prim, Lévi je divoce chrlí, až se jimi zalyká, přesto si dokáže s každým veršem pohrát a podat ho jinak, od hřímavého kazatelství přechází až v operní zpěv, který střídá všelijaké pitvoření, mění způsob projevu i témbr hlasu, aby každý verš vyzněl. Jestliže dotaz „Ale co Vánoce?“ pronese skřehotavým hlasem s naznačeným pohrdáním, verš „ty úchylné ježíškárny“ zpívá s operní manýrou nad kudrlinkami trylků.
Faix se snažil najít adekvátní polohu, ovšem většinou mu nezbylo než skončit u zvuků. Léviho dominantní a výrazově přebohatý projev mnoho jiného neumožňuje. Je určující a většinou ho lze skutečně jen doprovázet, což nutně vede Faixe k fragmentárnosti, i když ukazuje, že dokáže z pia-na dostat skutečně vše od freejazzových partů přes preparované perkusivní zvuky v rozpadávajících se rytmech až po hluboké guturální drnčení strun. Vánoce, kde si mohl pohrát se stavbou, představují výjimku.
Tento přístup ale záhy zahltí posluchače, dvě tři takto pojaté básně jsou strhující, ale z pěti deseti začíná bolet hlava. Lévi nenechává posluchače vydechnout, zaplavuje je přívalem slov a jen vzácně dá větší prostor hudbě, která se tak nedokáže rozvinout, nebo jen výjimečně zvolní ve své naléhavosti jako V obrazu doby, kde i jeho zpěv je umírněnější a přechází v šepot podmalovaný melodií piana a chrastivým rytmem. Potřebné vydechnutí nabízí i úvod Je minerální čas, který začíná basovým chroptivým šepotem do tónů z nitra piana, ovšem tentokrát Lévi dlouho neudržel energii na uzdě. I Faix však podlehl divokosti a bezuzdným experimentům, zejména když využil samply a smyčky, které navrstvil v Jenom se nestat kultovními blby.
Když dozní závěrečná dramatická a vynikající free Noc okoralá, ve které se opět objevují skoro všechny postupy, od lovu zvuků z břicha preparovaného piana a neúprosného tikotu, perkusního poťukávání, až po fragmentární melodie, přičemž Lévy vystřídá všechny možné hlasové polohy až po vzácnou civilní, kterou pronese „Až budem náruživě prdět do hlíny a s Hospodinem mastit lízanej, na sbírku špalků las lákají nadržení kati, … živý nás dostanou, živí nás nedostanou,“ posluchač si vydechne.
Album nabízí mnoho vynikajících momentů, většina z básní posluchače zasáhne. Evokuje doby, kdy saxofonoví velikáni doprovázeli beatniky, bohužel ale jednotlivé „skladby“ nevytvářejí celek, je to jen mozaika ostrých střepin. Celku chybí osa, nesklenul se oblouk, skončil u záplavy útržků. Protagonisté jako by zapomněli na název sbírky. Zoufale chybí ticho nebo alespoň jinak pojatá pasáž, vydechnutí. Slov je až příliš mnoho a hudba je nevyvažuje.
Přesto jde o jedno z nejlepších a nejzajímavějších zhudebnění poezie u nás. Je mnohem dál než pokusy Friče s Čvachtavým lachtanem, nemluvě o Zajíčkově čtení do hudby DG 307.
Polí5, 2012, 47:33