Libor Šmoldas: Blízká setkání jazzového druhu

Muzikant, skladatel a kapelník Libor Šmoldas (1982) zcela naplňuje staročeskou moudrost, že vandrování po světě je přínosné zkušenostmi. Dnes v jeho kapelách hrají jazzmani světového jména a své znalosti předává mladým kytaristům nejen na „Ježkárně“, ale třeba i v Austrálii.

 

 

Co bylo u tebe dřív, zájem o kytarovou klasiku, nebo balení holek na tři akordy?

Asi i ty holky, i když mám pocit, že mě už od začátku spíš bavilo prostě hrát. Tedy až potom, co mě vyhodili z hudebky, a mohl jsem si hrát, jak jsem chtěl. V hudební škole, kam jsem musel chodit dvakrát týdně, mě totiž nutili hrát hudbu, která mě neoslovovala, na nástroje, které jsem si sám nevybral, a způsobem, který se mi nelíbil, tím pádem mě to nebavilo vůbec. Když jsem pak začal sám od sebe hrát na kytaru, tak mě to hned chytlo a naplňovalo. Asi i holkám se to líbilo, ale nevzpomínám si, že bych na to nějakou sbalil. Já se spíš v době svého náctiletství věnoval transkripcím sól Charlieho Parkera než běhání za nimi.

Tvoje muzikantské „světlé zítřky“ jsou spojeny s Organic Quartetem varhaníka Ondřeje Pivce.

Ondru jsem poprvé potkal, když s bubeníkem Martinem Novákem přišli hrát na jam session U Malého Glena, muselo to být někdy okolo změny milénia. Ondřej si tam nainstaloval varhany a všichni muzikanti, co si přišli zajamovat, byli nadšení, že si poprvé v životě zahrají s hammondkami. Následně, když vznikla při konzervatoři Jaroslava Ježka Vyšší odborná škola, a tak první příležitost studovat jazz na vyšší úrovni, hodně z hudebníků, kteří to mysleli s hraním vážně, to tam silně táhlo. Já byl hned v prvním ročníku, obdobně později v Brně na jazzovém oddělení JAMU, spolužáky ve třídě mi byla většina členů ze skupiny Vertigo, moje budoucí žena Vendulka, Roman Vícha, Jan Jirucha a další, včetně Jakuba Doležala, budoucího saxofonisty Organic Quartetu. Hned v dalším ročníku po nás, jestli si to dobře pamatuju, přišli Ondřej Pivec a bubeník Tomáš Hobzek, takže sestavu bychom měli kompletní, zbývalo jen, aby Ondřej, ač nejmladší z nás čtyř, učinil rozhodnutí a spojil nás ve svoje kvarteto. Původně se kapela jmenovala Organized Quartet, později jsme to změnili na Organic.

Organic Quartet vycházel ze souljazzového proudu hard bopu. Měla vliv na styl Organicu vlna zájmu o funky projevy a fúze, která následovala po jazzrockové syntéze?

Abych řekl pravdu, tak mě funk a takzvané groovy v té době vůbec nezajímaly, ani jsem takovou hudbu neposlouchal. Myslím, že tento žánrový přesah do repertoáru Organicu přinášel v první řadě Ondřej, ale také Jakub, který měl vždy hudbu rád ve velmi širokém spektru. Já jsem se ale zrovna nacházel v úplně jiné fázi vývoje a zajímal jsem se naopak jen o jazz z období čtyřicátých až padesátých let, tedy takzvané čtyři“, jak tomu žargonově říkáme, a pak taky o Methenyho a Breckera. Přesně si ale pamatuju moment, kdy se to ve mně otočilo a začal jsem si to groovové hraní užívat. Ondřej to tenkrát hned vycítil a po koncertě mě chválil, že to najednou hraju o poznání líp. Soul jazz šedesátých let jsem si pro sebe objevil a zamiloval až daleko později a dnes představuje velkou inspiraci, jak pro mě samotného, tak pro tvorbu mého varhanního tria s Jakubem Zomerem a Václavem Pálkou. Pokud tedy jde o to, čím se inspiroval Organic, tak mám dojem, že nás hodně ovlivňovala současná tria Petera Bernsteina, Larryho Goldingse, Billa Stewarta a Joshuy Redmana, dále Jeff Ballard, Sam Yahel, z historických nahrávek pak třeba Larry Young. Když se Ondra odstěhoval do New Yorku, tak chodil na hodiny právě k Yahelovi a já jsem zase na svoji druhou desku pozval jak Yahela tak Ballarda. Vždycky jsme s Organicem byli žánrově otevření a měli rádi jazz v tom nejširším možném spektru, to myslím hodně určilo celý charakter té skupiny.

Jak ses poprvé ocitnul v New Yorku?

Ondřej byl první z nás, kdo se odvážil pořádně prozkoumávat New York, podnikl tehdy několik výletů, tuším, že poprvé jeli společně s Tomášem Hobzekem. Já jsem se rozhodl se tam podívat se svou ženou, když tam už Ondřej bydlel, v Brooklynu v Bushwicku a měli jsme tedy záchytný bod a místo k přespání. První výlet do USA byl pro mě slušný kulturní šok a dost mi to otevřelo oči v mnoha směrech. Dalo by se říct, že mi to změnilo život, i když se ta změna spíš děla postupně. Moje druhá návštěva už se točila okolo velmi ambiciózního projektu natáčení s výše zmíněnými velikány Ballardem a Yahelem, doplněnými ještě o Jirku Mráze, takže jak vidno jsem se toho nebál. Taky jsem samozřejmě nasekal spoustu chyb, nicméně hodně jsem se při tom v mnoha směrech naučil a děkuju všem, co mi s tím projektem tenkrát pomohli. Při těchto zkušenostech jsem pochopil, jak je důležité vzít svůj život do vlastních rukou a začal se tímto poznáním soustavně řídit. Přirozeně pak následovala spolupráce s mnoha dalšími skvělými muzikanty, ať už šlo o Bobbyho Watsona, Adama Nussbauma, Jay Andersona, Briana Charettea, abych se pochlubil jen těmi nejznámějšími.

Jak přijímali neznámého kytaristu odkudsi z „východu“ Evropy?

Jak začaly postupně přicházet koncerty v Evropě, USA, nebo třeba v Austrálii, pocítil jsem potřebu začít pracovat na změně svého přístupu ke koncertování. Myslím tím v první řadě mít zdravé sebevědomí a uvědomění si, že máte lidem co nabídnout. To se lehce řekne, ale ne vždy je to snadné uvést do praxe. Zvlášť když přicházíte z kultury jako je ta naše, která v tomto směru obecně zvlášť nevyniká, a přicházíte do kultury, jako je ta americká, kde je naopak lidské sebevědomí často na velmi vysoké úrovni. Je to ale cesta, ne jednorázový proces uvědomění a hudbou se člověk učí hodně věcí sám o sobě. Pokud dokážete být na pódiu s dobrým sebevědomím a zakotvení sami v sobě, pak to z vás lidé vycítí, ať už hrajete kdekoli, a je pak daleko snazší předat jim skrz muziku svůj dar. Jinak obecenstvo mi přijde všude na světě velmi podobné, co se týče právě schopnosti vycítit z vás, jestli tomu, co hrajete, věříte, nebo ne. Kulturně se ovšem posluchači z různých zemí samozřejmě liší, Američani jsou v zásadě veselí, otevření lidé, kteří dokážou ocenit individuality, na druhou stranu, pokud je něco nezajímá, prostě nepřijdou. Dobré rady jsem dostal od mnoha super muzikantů, ale hlavní způsob učení se bylo pro mě vždy hrát s nimi, poslouchat opravdu pozorně co a hlavně jak hrají a v neposlední řadě pozorovat je i mimo pódium, například při jednání s lidmi.

Jaké jsou personální okolnosti vzniku alba In New York On Time z roku 2009?

Můj vydavatel Petr Marek tehdy ještě neprovozoval vydavatelství New Port Line, ale zajímal se o jazz a vnuknul mi myšlenku natočení desky s některým z předních amerických muzikantů. Já si to vzal trochu moc k srdci a rovnou jsem o účast na natáčení požádal tři hvězdy. Nejdřív jsem si sehnal číslo na George Mráze a s drzostí, která mi není vlastní, ale teprve jsem se jí v té době učil, jsem mu zavolal a rovnou se ho zeptal. Doufal jsem, že když jsme oba češi tak se snad domluvíme. Když on souhlasil, mohl jsem už lákat zbylé dva hvězdné spoluhráče na to, že tam bude hrát Mráz a k mému překvapení to vyšlo. Taky si ještě chtěli poslechnout moje nahrávky, než na to kývli, poslal jsem jim tedy svou první desku On the Playground a asi si řekli, že to není tak hrozný, protože do toho šli. Celý ten projekt desky In New York on Time byl trochu velké sousto, ale lekce do budoucna k nezaplacení.

Na albu In New York On Time se dělíš o repertoár s Frederickem Loewem a jeho muzikálovými melodiemi z My Fair Lady z roku 1956.

Já si totiž v té době pohrával s myšlenkou zpracovat Porgy & Bess, jenže pak jsem si uvědomil, že už to má tolik interpretací, že by ta moje mohla zapadnout jako jen další z mnoha. Pak jsem si uvědomil, že taková My Fair Lady je taky úžasné hudební dílo, které ale jazzmani tradičně nezpracovávají, i když z něj pochází hned několik jazzových standardů. Takže jsem se k tomu muzikálu vrátil, hodně ho poslouchal a úplně si to zamiloval. Psal jsem ale už v té době taky svoje vlastní skladby, proto deska byla nakonec kombinací obojího. Abych řekl pravdu, tak hudba My Fair Lady mě pořád hodně baví a už jsem uvažoval o tom, jestli to znovu nezpracovat. Repertoárově koncepční záležitosti mě zajímají pořád.

 

Altsaxofonista Bobby Watson, hrající na CD Intuition (2013), se už objevil v závěru předchozího alba 18 Days 2000 Miles (2012), jehož název je vlastně statistikou časového a prostorového rozměru vašeho turné po Spojených státech.

To byla další výživná lekce. Zorganizovat na vlastní pěst turné mladé české jazzové kapely do USA bez pomoci agentů či agentur, bez kontaktů a zkušeností byl opravdu oříšek. Znovu už bych se do toho nepustil, pamatuju si, jak jsem kvůli časovému rozdílu po půlnoci volával přes oceán a svou tehdy dost nedokonalou angličtinou přesvědčoval americké kluby, aby nám daly hraní. Nakonec se to vydařilo a mohli jsme na zmíněných osmnáct dní vyrazit do země příležitostí. Hráli jsme například v New Yorku ve Smalls, to bylo asi nejprestižnější místo, kde jsme měli možnost vystoupit. Zažili jsme hodně věcí, nemálo z nich bylo nelehkých, ale celkově to byl super zážitek. Ke konci turné jsme díky pomoci českého pianisty Pavla Wlosoka, který mimochodem vydává desky taky u New Port Line jako já a učí na univerzitě v Severní Karolíně, hráli na místním jazzovém festivalu, jehož hlavní hvězdou byl Bobby Watson, saxofonista The Jazz Messengers z druhé poloviny sedmdesátých let. Bobby si zahrál i na našem koncertě jako host a padli jsme si do noty – doslova. Následně jsme na té univerzitě v místním studiu, kde se studenti učí na mistry zvuku, natočili desku nazvanou 18 Days 2000 Miles. Jako poslední track jsme použili právě živý záznam Moanin s Bobbym. Následovalo společné turné v Evropě a deska Intuition. S Bobbym Watsonem jsem stále v kontaktu, několikrát jsme spolu učili na workshopech v Německu a Anglii.

Skvělým producentským kouskem je tvoje trio s americkými hvězdami, s basistou Jayem Andersonem a bubeníkem Adamem Nussbaumem.

Vždycky se mi líbil bubeník Adam Nussbaum, takže když hrál s dnes již zesnulým kytaristou Johnem Abercrombiem v Praze, neváhal jsem, oslovil ho a dal mu svoje desky. Adam mě pak seznámil s Jayem Andersonem a při mé příští návštěvě USA v roce 2011 jsme spolu natočili Dreamtime. Druhá deska tria, On the Move, pak vznikla během jednoho z našich turné tady v Evropě. Rádi hrajeme jak standardy, tak moje písničky, takže myslím, že budeme v nastoleném trendu pokračovat i nadále. Chystáme totiž třetí desku, která se bude natáčet v USA a vyjde na brněnském JazzFestu na jaře 2020. Ohledně tohoto tria bych chtěl zmínit, že v dnešní době už není tak neobvyklé, aby evropští muzikanti spolupracovali s americkými hvězdami, většinou se ale jedná o jednorázové projekty. O to větší mám radost, že nám tahle kapela, které říkám NYC Trio, dlouhodobě funguje, máme se rádi, dobře se nám spolupracuje a cítím, že je ten vývoj a společné zážitky na naší muzice znát.

Výraznou stopu tvé kariéry tvoří triové hraní s hammondkami. Po v USA vytíženém původním spoluhráči Ondřeji Pivcovi (On Playground, 2007) jsi našel ideálního varhaníka v Jakubu Zomerovi (Lay It Down! 2017).

Mám takzvané power trio, tedy obsazení kytara, bicí a hammondy, opravdu strašně rád. A mám taky v životě kliku na skvělé varhaníky. Nejde jen o Ondřeje a Jakuba, mé asi klíčové partnery, ale taky o Jana Kořínka a Jana Andra u nás, Dalea Rabica a Darrena Heinricha v Austrálii, Briana Charettea v USA či Hala Tsuchidu v Japonsku. Každý z nich, ač na stejný nástroj, hraje úplně jiným stylem. Nerad bych Jakuba a Ondřeje jako hráče srovnával, protože každý prostě hraje úplně jinak. Jsou to odlišné osobnosti a u špičkových muzikantů, jakými oba jsou, se osobnost do hudby promítá beze zbytku. Baví mě hrát s oběma stejně, u Ondry je to v posledních letech vzácnější, protože nežije v ČR, s Jakubem si naopak užívám velmi pravidelnou spolupráci, která nám umožňuje opravdu hluboké hudební spojení, navíc zvýrazněné výjimečně dobrým přátelstvím a dokonce některými společnými koníčky, jakým je třeba plavání v ledové vodě.

Neuvažoval jsi někdy o hudbě tria zasazené do obsazení většího ansámblu? Jak jsi naznačil v Charetteově skladbě What? na albu tria SoulMates (2013)?

Osobně zatím k formátu bigbandu netíhnu a u mého Organ Tria mě hodně baví právě velký manévrovací prostor k improvizaci, který vzniká na základě často velmi jednoduchých témat. Nicméně už mě taky napadlo udělat album s větším obsazením a myslím, že mezi mými deskami, jejichž počet už se dostává do dvojciferných čísel, by bylo hezké mít zase něco úplně jiného. Uvažoval jsem zaranžovat svoje skladby pro bigband ve spolupráci s Billem Warfieldem, americkým trumpetistou a aranžérem, se kterým taky často hrajeme, ale v nebližší době se na to nechystám, mám plné ruce a uši práce s jinými projekty.

Na poslední nahrávce tria SoulMates Story Unfolds (2018) hraje na Hammond B3 Organ Brian Charette. Kritici magazínu Down Beat jej už v roce 2014 vyhlásili za vycházející hvězdu mezi varhaníky.

Brian u nás poprvé koncertoval už před mnoha lety v kapele Laca Décziho a myslím, že už tak od roku 2000 se sem pravidelně vrací. Jednou přišel na koncert mého tehdy kvarteta do klubu U Malého Glena a seznámili jsme se. Brian je jedním z nejlepších varhaníků na světě a samozřejmě jsem s ním chtěl hned hrát, následovalo tedy turné s Vajcem Deczim. Pak se na postu bubeníka usídlil Tomáš Hobzek a SoulMates bylo na světě. Brian je dalším z mých osudových spoluhráčů, člověkem, od kterého se učím hodně jak v oblasti hudební, tak lidské, jeho přístup k hraní hudby je úplně unikátní. SoulMates je pro nás tři srdcová záležitost, Tomáš Hobzek je taky úžasný hráč a člověk. Nevnímám SoulMates jako svůj projekt, ale kapelu, na které se zcela rovnoměrně podílíme my tři, hrajeme průměrně jedno turné v Čechách ročně, plus nějaká hraní v USA a užíváme si to.

Pověz o svém pedagogickém působení. Jak tě „objevila“ Austrálie?

To je báječná historka. K učení mezinárodních studentů jazzu jsem se poprvé dostal na pražské jazzové dílně, tedy Czech Jazz Workshop. Když nám skončil jeden z ročníků, které jsem i pomáhal organizovat, uvědomil jsem si, jak mě to moc baví a naplňuje. I nelenil jsem, vyhledal si několik podobných workshopů po Evropě a nabídl jim své služby. Záhy mi odepsali z workshopu z Rakouska, že mají zájem, peníze že platí lektorům takové a takové, a platili dobře, a že když si sám uhradím cestu, budou rádi, když přijedu. Tak jsem se zaradoval, ale když jsem se podíval, kde to vlastně přesně je, zjistil jsem, že to bude trochu delší cesta, protože jsem si to špatně přečetl a Australia si spletl s Austria. Já se toho ale nezalekl, svůj plat jsem použil na uhrazení letenky na druhý konec světa a na týden tam zajel učit na jazzový kemp. Byl to super zážitek, tu zem a kulturu jsem si dost zamiloval. Na onen workshop jsem začal jezdit každoročně, postupně jsem si rozšiřoval kontakty na místní muzikanty a kluby. Od té doby jsme dokonce už třikrát odjeli s rodinou žít do Austrálie, pokaždé na čtvrt roku. Kromě spousty zážitků jsem tam navázal trvalou spolupráci s mnoha zajímavými hudebníky, například se zpěvačkami Ingrid Jamesovou a Michelle Nicolle, nebo s kytaristou a písničkářem Jamesem Morrisonem. Kromě působení na VOŠ Jaroslava Ježka v Praze se pravidelně zúčastňuji různých workshopů po Evropě i v USA a moc mě to baví. Nikdy nemám konkrétní plán, co a jak bych chtěl studenty učit, vždy se snažím vycítit, co potřebují, jakým směrem je to táhne a pak jim v jejich cestě pomoct.

Se svou ženou vystupující pod pseudonymem Zeurítia jsi nahrával také hudbu vycházející z latinsko-americké oblasti. Máte plány na pokračování?

S Vendulkou zrovna dotahujeme její třetí desku. Bude se jmenovat Tempera, je to trio zpěv, kytara a perkuse, hrajeme na ní se skvělým italským bubeníkem Francescem Petrenim, vyjde taky u vydavatelství New Port Line a křest bude 29. září v Jazz Docku. Album obsahuje samé brazilské rytmy, většinou převzaté písničky, které byly původně napsané jako valčíky a my je hrajem jako bossa novu nebo sambu. Je to nádherný projekt, mám z něj obrovskou radost a těším se, až to bude na světě.

Za tvůj majstrštyk považuji album Blue (2015) s vlastními instrumentálními adaptacemi písní s hudbou Jaroslava Ježka. Jak se zrodil tento nápad? Album je sólové, s výjimkou tří duet – s kytaristy Dorůžkou a Mikou a Balzarovou basou.

Nápad natočit sólo kytarovou desku pocházel od mého vydavatele Petra Marka, myšlenka zabývat se Ježkem zase ode mě. Petr se mě zeptal, jestli bych si na to troufnul a já řekl, že určitě, i když jsem se sólo hraním do té doby neměl vlastně žádné zkušenosti. Nelenil jsem, sehnal si utajená hraní v baru nebo hotelu, kde jsem si mohl nerušeně pilovat tuhle zvláštní schopnost, pro jazzové kytaristy totiž není hraní bez doprovodu nic moc obvyklého. Já navíc nerad používám kytarové efekty a loopery, takže při sólových koncertech mám jen kytaru a kombo a není se za co schovat. Za nějakou dobu jsem cítil, že mi to začíná jít a posléze vznikla deska písniček Jaroslava Ježka nazvaná Blue. Na tu teď navážu druhou sólovou deskou nazvanou Silver. Na ní hraju své improvizované verze písniček z filmů českého stříbrného plátna. Vybral jsem ty nejznámější, například Dívku v modrém, Jen pro ten dnešní den, Mám život tak rád či Slunečnici. Opět jsem zařadil tři duety, aby byla deska hezky barevná, tentokrát s vibrafonistou Františkem Krtičkou, houslistou Josefem Malinou a na klarinet mi zahrál Petr Kalfus.

Většina tvých nahrávek vznikla ve vydavatelství New Port Line producenta Petra Marka. Jak se vaše letitá spolupráce zrodila?

S Petrem vydáváme jednu moji desku ročně a k tomu hraju často i na deskách dalších interpretů. Mám z toho radost, kdo má v dnešní době podobnou příležitost? Rád bych mu za to poděkoval, stejně jako sponzorům, bez kterých se dnes vydávání jazzových desek neobejde. Věřím, že budeme takhle nadále pokračovat, já jsem dost produktivní člověk a cítím, že mám v sobě muziky na ještě spoustu desek. Naše spolupráce, zjednodušeně řečeno, většinou vypadá tak, že já se soustředím na organizaci muzikantů, vytvoření hudby, její natočení a zařízení mixu a masteringu, Petr se postará o fotky, grafiku, výrobu, skladování a distribuci.

 

Sleduješ současnou kytaristickou jazzovou scénu?

Kytaristy zas tak často neposlouchám. Ze současné světové scény se mi líbí Peter Bernstein, Steve Cardenas, John Scofield. Českou scénu jazzové kytary naopak monitoruju poctivě. V klubu U staré paní hraju každý měsíc v duu pokaždé s jiným kytaristou. Tak jsem si už mohl zahrát s více než dvanácti kytaristy, včetně Davida Dorůžky, Romana Pokorného. Jaroslava Šindlera a Marka Rejhona. Nejmladší generace jazzové kytary mi zase prochází pod rukama na VOŠ Jaroslava Ježka a při jam sessions, které U staré paní organizuji každé pondělí.

Prozradíš na závěr, co vše tě ještě čeká v této sezóně?

Nejdřív bych se rád pochlubil. Během britského turné s kytaristou Nigelem Clarkem jsem měl možnost zahrát si v asi nejprestižnějším jazzovém klubu světa, londýnském Ronnie Scott’s. Myslím, že jsem jedním ze zhruba pěti Čechů, kteří tam kdy vystoupili a jediný, který tam hrál jako leader. Letos mě čekají v září turné s australskou zpěvačkou Robyn Brownovou, uvedení desky Zeurítiy Tempera a koncerty s ní v Českých Budějovicích, České Třebové, v Jevíčku. V říjnu budu hrát s australským varhaníkem Darrenem Heinrichem v triu doplněném o úžasného irského bubeníka Stephena Keogha. Na přelomu října a listopadu se Ondřej Pivec na chvíli uvolní z povinností v kapele Gregoryho Pottera a budeme zase po čase hrát s Organicem. Polovinu listopadu strávím na turné v USA, kde mimo jiné budeme natáčet zmíněnou třetí desku s Adamem a Jayem. Po návratu pokřtíme v Jazz Docku 30. 11. desku Silver. V prosinci odehrajeme několik koncertů s česko-kanadským kvartetem Czech Canadian Collusion, v němž se mnou hrají Tomáš Hobzek, David Beecrofte a Duncan Hopkins, s jazzovými verzemi vánoční hudby z Česka, Kanady, Anglie a Německa.

Přidat komentář