Libor Šmoldas Organ Trio: Lay It Down!

Rozšíření Hammondových varhan na naší scéně v novém století patří k drobným úkazům návratu našeho jazzu do světového dění – jejich zvuk už není vzácností,  která byla dána někdejší nedostupností. Varhanní tria s kytarou, případně ještě s tenorsaxofonem, vytvořila svébytnou linii v rámci hardbopové vývojové větve a důvodem růstu bylo napojení na černošskou tradici gospelovou a rhythm&bluesovou, při samozřejmé přítomnosti swingujícího rytmu. Ač část tohoto stylového proudu zabředla v bluesové rutině a soulových frázích pro potěšení širšího publika, hlavní směr vytyčený dávno Wallerem, Basiem, McDuffem, a především Jimmym Smithem, prokázal, že se jedná o nástroj rovnoprávný s ostatními v kterémkoliv jazzovém stylu – až po free jazz či příbuzenský jazz rock. Důležitý je také zvuk obohacující témbr vyznění hudby. Kytarista Libor Šmoldas se na scéně objevil v generačním nástupu talentů zkraje nového století a v jednom z jeho reprezentativních seskupení – ve varhanním kvartetu Ondřeje Pivce (s tenorsaxofonem Jakuba Doležala a bicími Tomáše Hobzeka), což skvěle dokládá album Don’t Get Ideas (Cube/Metier, 2006, nahráno 2005). K nejnovější nahrávce si Šmoldas sestavil trio s hráčem na originální typ varhan Hammond B3 Jakubem Zomerem a s bubeníkem Václavem Pálkou. Vydavatel etikety New Port Line Petr Marek si zavedl několik edicí, nejrozsáhlejší je Bop Edition, minimální obsazení má Free Edition. Libor Šmoldas se už před časem ocitl v Bop Edition, v Song Edition (sólově se skladbami Jaroslava Ježka a se standardy v Dream Time se svým New York Triem) a jakoby speciálně pro něj s jeho „varhanními“ projekty vznikla Street Edition – s Brianem Charettem (Soul Mates, 2013) a nyní s Jakubem Zomerem Lay It Down! Šmoldasovy nahrávky a koncerty už naznačily, že je především kytaristou bopového zaměření, čímž se v rámci zvukového úzu v souhře s hammondkami blíží spíše ke Grantu Greenovi či Kennymu Burrellovi. Proto hudba z alba je více „jazzová“ než „funky“ rhythm&bluesová. Podstatou jeho stylu je způsob, jakým hraje a nahrává už několik posledních let v doprovodu veteránů Jaye Andersona na basu a Adama Nussbauma na bicí. Díky hammondkám a jejich souhře s Pálkovými bicími je rytmus skladeb na desce většinou výrazný, melodie Šmoldasových témat se k nim přidávají, aby se posléze v improvizačních linkách nad nimi uvolněně sólově rozjel. Nechybí posluchačsky vděčná unisona kytary s varhanami (např. v Any Moment Now). Krásnou skladbou je baladická Hoboken Detour, skvělé Šmoldasovo sólo je hned v následující Into The Blue. Dobře zní i „pochodově funkující“ K Stands For Kenny. Závěrečný Lament je přímo v názvu označen coby bonus track a Šmoldas si z něj udělal dokonalou ukázku své improvizační invence – varhany zde zůstávají v pozadí, v nejdelší skladbě alba (7:46) si dopřejí jen asi čtvrtinu času. Album ve výsledku působí muzikantskou dokonalostí, zvukovou vyvážeností nástrojů a chutí ze hry. Autorsky jej má na svědomí Libor Šmoldas, který napsal deset témat, jedno přinesl Jakub Zomer.

New Port Line, 2017, 57:00

Přidat komentář