Lido Pimienta: Pokud máme zítra zemřít, zemřeme s úsměvem

Ze všeho nejvíc to vypadá, že si Kanada s kolumbijskou zpěvačkou pustila do kožichu pořádnou veš. Srovnané to v sobě nemá ani Lido: „Miluji Kolumbii, ale nenávidím se za to. A je mi úplně jedno, jestli si o mně myslíte, že jsem Kanaďanka.“ Jakože nevděk světem vládne? Ne, u emigrantky usazené od roku 2005 v Kanadě jenom všechno není tak, jak to na první pohled vypadá.

 

V kanadské hudbě platí s electropopovou cumbií za nesrovnatelnou raritu a udělení ceny Polaris za předchozí album La Papessa je považováno za dobrý tah. S případným oceněním novinky Miss Colombia se uvidí: zatímco v minulosti se totiž sociální politiky dotýkala pouze nevědomě, teď jí propadla definitivně. A je celkem jedno, která z motivací – na škále od militantních protestů ke zpochybňování genderových stereotypů – ji k takovému rozhodnutí vede. I kdyby se totiž, jak tvrdí, přejmenovala na Lido Pepper, namísto španělsky zpívala anglicky, psala skladby o klukovi, co jí neodpověděl na milostný dopis, nebo o nových botách, nakonec z toho prý kvůli barvě její kůže a původu vyjde stejně politické prohlášení. 

Ach jo, další ublíženec nutící nás cítit se blbě, napadne vás, příběhy okolo alba ale dávají Lido za pravdu a nenechme se také oklamat dojmem, že i my jsme se zbavili předsudků, rasismu a potřeby vnímat historii optikou vítězů. Vždyť spousta věcí, kterým se dařilo v minulosti zabránit, se najednou znovu otevřeně probírá jako možnost. Protiuprchlické stavění zdí a zavírání hranic, vzpomínáte? Dá se ale v rozpoložení naštvanosti moralizovat s nadhledem a vyhnout nástrahám oné optiky, jenom v opačném gardu? Tedy že pravdu mají jedině poražení? Vypadá to, že ano, i když ne všechno, co od Lido posloucháme, nám může být po chuti, což je ovšem zpěvačce, skladatelce, svobodné matce, multimediální výtvarnici a queer aktivistce srdečně úplně jedno. 

Ze všeho nejvíc to vypad . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář