Lisa Hannigan: At Swim

lisaSvoje třetí album At Swim opentlila irská písničkářka Lisa Hannigan, ano, ta, díky níž zněla hudba Damiena Rice ještě utrápeněji (není míněno v negativním smyslu), příběhem o vyhoření a znovuzažehnutí. Po vydání předchozího titulu Passenger (2011) se dostala do vleku nekonečného turné, přepracování a pocitu nesmyslnosti celého toho kolotoče, „až slova prostě vyschla“, jak barvitě popsala v rozhovoru pro The Irish Times: „Zcela mě to zahnalo do depresivního režimu. Nikdy jsem nezažila pocit, že by mě na konci dne čekalo něco zářivého. Zbyl mi prach. Začala jsem ztrácet ze zřetele, co pro mě mívalo smysl. Přemýšlela jsem, že bych se měla vrátit na kolej a stát veterinářkou nebo něčím takovým.“ Aby překonala autorský blok, rozpustila kapelu a odstěhovala se na několik měsíců za inspirací do Paříže. Pak do Londýna. Ale nenapsala ani jeden použitelný verš či nápěv. Jediným výsledkem prý bylo, že se „cítila vykořeněná už úplně všude“. Naštěstí pro příznivce se nestala ošetřovatelkou dojnic ani léčitelkou domácích mazlíčků. Přišel jí totiž e-mail od Aarona Dessnera ze slavných amerických The National, že jí rád pomůže s přípravou alba a ujme se role koproducenta. Ti dva si dali sraz na pseudogoticky přestavěném lismorském zámku v irském hrabství Cork, aby „vymezili identitu alba“. Jak romanticky kýčovité, řeknete si možná a mávnete rukou. Jenže na (pře)citlivou umělkyni to zapůsobilo velmi dobře. Pomohly také básně irského poety Seamuse Heaneyho. Jednu z nich Lisa přímo zhudebnila, další pošťouchly její vlastní psaní. Jako spoluautor jedné skladby se zapojil i další Američan, písničkář a producent Joe Henry. Ne, nedalo se čekat, že půjde o veselé album. Ale Lisa Hannigan je snad ještě temnější než kdy dříve. Důvěryhodně temnější, jakoby se snažila vyjádřit všechnu tíhu života a umírajícího, soumračného světa. Když zpívá verše „přichází ve svém pohřebním obleku v odstínu smutku otevřeného srdce / a ptá se mě, co bych tak chtěla dělat“ (Funeral Suit) nebo „jako modlitba za umírající / bičují vlny útesy“ (Prayer For The Dying), nelze pochybovat o její upřímnosti a pošklebovat se patosu. Tempa písní volí Lisa nejraději mučivě pomalá, nápěvy mollové, aranžmá průzračná jako zimní obzor, aby co nejvíce vynikly emoce zpěvu. Producent Dessner tu dodá mlhu echem rozostřené elektrické kytary, onde nevtíravý beat, ale naštěstí ani zdaleka neuděl z nahrávky indie kytarovku. A jestli někdo umí podat plačtivý sentiment vkusně, je to Lisa Hannigan. Jen pozor na deprese.

Hook Records/PIAS, 2016, 39:40

Přidat komentář