Live – The Touré-Raichel Collective

26. 2. 2015, Divadlo u hasičů Praha
Návrat The Touré-Raichel Collective do Prahy proběhl v příjemně poklidném rozpoložení. Ne, že by muzika místy nesršela vnitřním přetlakem, ale odlehčenou náladu nastolil Idan Raichel už prohlášením „bude to prostě jam session, jako když si hrajeme doma… vítejte u nás v obýváku“. Ačkoliv zazněly melodie částečně fixované na albech, třeba Hawa, Hodu nebo Azawade, nápaditá improvizace skutečně tvořila zásadní díl dramaturgie vystoupení. Spolu s humorem. Když Raichel považoval za zajímavé, krom zopakování známé historky o vzniku spolupráce s Tourém při náhodném setkání v tranzitu berlínského letiště, také vyložit filozofickou podstatu čehosi ve společné tvorbě, neváhal Vieux Farka Touré špitnout do mikrofonu: „Moc kecá, co?“ Přátelský šťulec se brzy dočkal odplaty, když si Touré začal naštvaně a sáhodlouze anglicko-francouzsky stěžovat svému zvukaři Julianovi na přehalený zvuk kytary v odposlechu – a Raichel suše prohlásil, že by to taky mohl říct v jidiš nebo ivritu, a raději postrčil k Tourému svůj odposlech. Možná právě neformální atmosféra napomohla publiku napojit se na nevázané proplétání motivů (nejen) Předního východu a Západní Afriky. „Víte, my jsme z různých zemí světa, z Izraele a z Mali, takže hrajeme opravdovou world music,“ zavtipkoval opět Idan.
Právě díky projektu s Tourém ostatně Raichel dokázal, že je nejen world popovým hitmakerem, ale také opravdu zdatným pianistou a improvizátorem, který má neuvěřitelný přehled o hudebních kánonech nejrůznějších kultur a žánrů a také jazzový background. Většinu koncertu, s výjimkou tuším pouhých dvou vstupů elektrického piana, odehrál na akustický klavír. Ovšem sound oživoval třeba tím, že jednou rukou zastrčenou v korpusu nástroje průběžně tlumil či „preparoval“ jeho zvuk, nebo podporoval rytmiku boucháním víkem klaviatury. Brilantně hráli všichni čtyři hudebníci, pohotově navazující na motivy nahozené momentálním sólistou. Táta Ali Farka Touré si musel v muzikantském nebi podupávat se synkem, kombinace mihotavě rychlých vyhrávek s rytmickým pumpováním akustické kytary je prostě jejich rodinné stříbro. Yogev Glusman elegantně alternoval baskytaru s houslemi a Souleymane Kane překvapoval neuvěřitelně pestrou škálou zvuků a rytmických vzorců, které lze vyloudit z pouhé zdřevnatělé šlupky z dýně neboli západoafrického bubnu calabash.
Nakonec se kapele podařilo publikum v Divadle u hasičů roztančit. Což by jistě nebylo nic divného, kdyby se tak nestalo navzdory faktu, že do podlahy pevně zapuštěné, těsné řady sedadel se úspěšně stavěly tanci na obtíž. O síle muziky The Touré-Raichel Collective to vypovídá hodně.

Přidat komentář