První dojem? Smíření, klid až „buddhistický“. Ovšem tohle slovo nepoužívám v nějakém věroučném významu, jen z nedostatku výstižnějšího příměru. Možná je k vystižení nálady alba lepší ocitovat pár veršů vznášejících se v poklidném akustickém toku písně Ináč: „Zmier sa s tým / že to už nikdy neuvidíš / na tomto svete / kde neustále niečo zaniká… V každej chvíli sa lúčiť / a zapĺňať minulosť / súčastnými dejmi. / Tam kde ťa čaká budúcnosť / vidíš len veľké biele plátno…“ V uřvané, egoistické, rozklížené době se Longital noří do ještě větší intimity a rozjímání než kdy dříve, což má logiku. Je to dobré, pokud si chce člověk uchovat vnitřní rovnováhu. Vše plyne, vše odplyne, záleží jen na tom, co vstřebáme a pošleme dál. Ale písně nejsou bezkonfliktní a ehm sluníčkářské. Vždyť ke klidu se lze dobrat jen překonáváním nevyhnutelných konfliktů a omylů (slyš Stinať hlavy, Zápas).
Shina napsala snad nejpoetičtější ze svých poetických textů a hudba, při jejíž tvorbě si Longital tentokrát zase vystačili jen ve dvou, jim odpovídá. Využitá elektronika tu zní zvláště jemně a paradoxně „živě“. Barvu zvuku do značné míry určují, samozřejmě vedle Shinina příjemně sugestivního altu a trochy syntezátorových mlh (baskytaru tentokrát využívá minimálně, častěji hraje na klávesy), nástroje jako lap steel kytara nebo dávná čínská citera guqin, na které hraje Daniel Salontay s dokonalým pochopením jemných nuancí, chvění, rezonancí. Koncepce aranžmá? Naprostá průzračnost, kdy méně znamená více. Longital si prostě stále běží vlastní cestou směrem k čiré kráse.
Nejlepším závěrem recenze je, když lze místo něj napsat úvod něčeho dalšího hezkého. Slovensko-české klubové turné k albu, pojmenované vyzývavě podle písně Přijď za mnou, dorazí 19. listopadu i do pražského Kaštanu. Protáhnout se má do následujícího roku, kdy Longital oslaví… ano, čas neuvěřitelně letí, 25 let plné a přínosné existence.