Červencové Wakushoppu se sice tentokrát obešlo bez obvyklého závěrečného jam session, nicméně o pestrost a různorodost nebyla rozhodně nouze. Klasicky školená americká violoncellistka Lori Goldston začala první set procítěnou „vážnohudební“ polohou, která skvěle navodila soustředěnou atmosféru. Do její lyrické hry posléze zcela ústrojně vplynul německý vokalista Mik Quantius, který svým způsobem „zpívá“ celým tělem, které přivádí do magických vibrací. Při sólovém výstupu pak Mik používal tři volně ložené klávesové nástroje, jež postupně přeskupoval přes sebe a nechal volně znít podle toho, které klávesy byly zrovna skřípnuty, případně do nich občas hrábnul, ovšem vždy je měl k sobě obráceny hřbetem, tudíž volba tónů byla opět víceméně náhodná. Tahle dadaistická seance měla však kupodivu svůj zvláštní řád a rozhodně nepůsobila zcela nahodile, byť umělec po vystoupení lakonicky dodal: „Někdy se to děje takhle, jindy zase úplně jinak.“ Vše opět doplňovaly tentokrát nejen perkusivní vokální kreace. Všechny tři části první poloviny večera byly relativně krátké, ale možná i díky tomu perfektně udržely pozornost i napětí.
Power-trio Poisonous Frequencies vzniklo neplánovaně letos na jaře, když si kytarista Tomáš Procházka aka Federsel a trumpetista Petr Vrba zkoušeli vytváření jedovatých zvuků. Vzápětí pak přizvali rakouského bubeníka Didiho Kerna a během měsíce odehráli tři koncerty – v Brně, Praze a Vídni. Název kapely je však přece jen poněkud zavádějící, protože i přes veškerou free formu i tady do sebe všechno nějak zapadá a rozhodně nepůsobí na podobné sonické kejkle zvyklého posluchače nikterak toxicky nebo nepřístojně zběsile. Není to sice žádné dostaveníčko, ale pořádný nářez s jasnou kadencí. Vše tu má ovšem svůj přirozený vývoj a patřičná překotnost se dostavuje až ve správnou chvíli. Ne zcela bych souhlasil s anoncí, že je tu elektrifikovaná trubka přestrojená za elektrickou kytaru. Myslím si, že si zachovává svou pravou tvář, kterou však modifikuje za pomoci příhodných grimas. Každopádně tahle svobodná improvizace je na hony vzdálena jazzovým idiomům i neidiomům a má své kořeny v rocku osvobozeném od veškerých klišé. V době vydání této recenze by mělo již být natočeno album, což vzbuzuje velké očekávání.
