Luboš Fidler, Vyšší populár

Vyšší populár, heslo v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby: „Hud. okruh spadající pod pop. hudbu a zahrnující jednak melodie artificiální hudby, jež vstoupily do nejširšího povědomí a obliby posluchačů (Humoreska, Poem apod.), dále však i specializovaný a ad hoc vytvářený stylově-žánrový okruh starších i novějších skladeb, určených především k rekreačnímu poslechu. V.p. tvoří takto základ koncertantního repertoáru dechových, salonních, estrádních, rozhl. a lázeňských orchestrů, menších instrum. skupin a dříve i domácího diletantského pěstování hudby.“
Hudební dráha Luboše Fidlera je zdánlivě klikatá a přerušovaná, ve skutečnosti však v sobě má hlubokou vnitřní konzistenci. Fidler nikdy nebyl typem tvůrce, který by měl ambice se hudbou živit, těžko by se dokázal přizpůsobit běžnému muzikantskému provozu a už vůbec by nemohl hrát něco, s čím není vnitřně ztotožněný. Fidlerovy muzikantské začátky byly spojeny s jeho spolužákem na gymnáziu v Karlových Varech, Petrem Křečanem: „S Petrem jsme se na střední škole začali hodně scházet, protože nás oba zajímala hudba. On neměl hudební vzdělání žádné, já jsem se pět nebo šest let učil na klavír. Petr ke mně chodil a zvláštně jsme hráli, myslím, že na preparované piano, já s těmi nabytými znalostmi, Petr úplně free. Ke Křečanovi se chodilo poslouchat desky jako Ummagumma od Pink Floyd, Wasa Wasa od Edgar Broughton Bandu a další. První kapelu jsme založili s dalším spolužákem, který hrál na elektrickou kytaru. V roce 1971 jsme šli studovat do Prahy: Petr na Hollarku, já medicínu. Nevím už, jak jsme se dostali k Mirkovi Fialovi; pro něj byla nejlepší skupina Flamengo a byl z nás napřed úplně vytočenej. Ale pak, myslím, docela chápal, o co nám jde. Před prvním koncertem Stehlíka jsem se dopoval Edgarem Varèsem a Captainem Beefheartem.
Důležité bylo setkání s organizátorem Milošem Čuříkem, díky němuž Stehlík na podzim 1972 vystoupil v klubu Labyrint. Fidler ještě nehrál na baskytaru, ale na vlastnoručně vytesanou kytaru s variabilním počtem strun, Křečan bubnoval, Miroslav Fiala hrál na elektrickou kytaru a housle, druhým bubeníkem byl Jakub Vinklář. Další koncert se konal až v únoru 1974, pak měl Stehlík opět dlouhou pauzu. Křečan i Fidler načas koncertovali s Lesíkem Hajdovským a jeho rodinnou skupinou F.O.K. (1975–1976). Na podzim 1976 Stehlík obnovili, přibrali Pavla Richtera a Lesíka Hajdovského; tentokrát bylo možností k hraní trochu víc a tudíž také větší ohlas – což ovšem stále znamenalo jen několik koncertů za rok (mj. na Pražských jazzových dnech a v karlínské Besedě).
Na podzim 1977 se Stehlík rozpadl, Fidler s Richterem vzápětí založili skupinu Švehlík, později s nimi začal hrát Hajdovský. Během roku 1978 měli několik úspěšných koncertů, v rámci Pražských jazzových dnů vystoupili také v Lucerně. V květnu 1979 hrál Fidler se Švehlíkem naposled. Odstěhoval se na venkov: jeho malechovská skupina se jmenovala Pestrá kráva (vedle Fidlera tam hráli Pavel Richter, Čestmír Suška, Tomáš Ruller a hosté). Měla dva koncerty v Praze, dochovala se i domácí „studiová“ nahrávka.
Začátkem roku 1982 se Luboš Fidler po více než dvouletém „exilu“ v Malechově přestěhoval zpět do Prahy a záhy se intenzivně zapojil do hudebního dění: „Po návratu jsem našel za dramatických okolností, těsně před narozením druhého dítěte (dcery), střechu nad hlavou v domě situovaném roztomile přímo naproti strašnickému nádraží. Díky Z. Košárkovi jsem získal místo myče oken u RaJ Praha 7, jehož zásadní předností bylo volné disponování značným množstvím volného času. S laskavou podporou (tehdy jsem si jí, zdá se mi, ne úplně dostatečně vážil) Honzy a Ireny Wágnerových, vlastníků domu, v němž jsme s rodinou bydleli, jsem prohlásil nepoužívanou prádelnu za zkušebnu.

Jaroslav Kořán

Nejdřív Fidlera do své nové kapely Fimfárum zlákal Mikoláš Chadima. Bylo to v únoru 1982: „Protože jsem Luboše pokládal za nejlepšího basáka alternativní scény a vždycky jsem měl chuť si s ním zahrát v jedné kapele, nabídl jsem mu, že bychom to spolu mohli nějakej čas zkusit. Luboš Fidler nabídku přijal a já byl moc rád.“ V souboru hráli ještě členové Švehlíku Pavel Richter a Ivan Pavlů, v září 1982 nahráli kazetu Krokodlak.
Tehdy Luboš působil také v Marno Union: „Ukázalo se, že Ivan Pavlů je zkázou Švehlíku, tím pádem ale skupina neměla bubeníka. Bubenicko-ochotnicky jsem ho nahradil na několika nahrávkách, které později vyšly i na CD. Ambice vystupovat na koncertech jako bubeník jsem ovšem neměl. V létě 1982 jsme na letním soustředění založili kapelu Buřt. Bubnoval Franta Skála, byl to ale bohužel projekt odsouzený k zániku.
Fidler se vždy pohyboval výhradně na neoficiální scéně, o nějaké profesionalizaci neuvažoval – až na jeden bezvýsledný pokus. „Dostal jsem nabídku od Davida Kollera. Znali jsme se ze skupiny Kilhets, takže o mně něco věděl. Tehdy hrál s Lubošem Pospíšilem a potřebovali basáka, to bylo tak v roce 1983 nebo 1984. Jejich hudba se mi vůbec nelíbila, ale přesto jsem podnikl pokus, že by mě vyzkoušeli jako člena kapely. Dopadlo to samozřejmě špatně, ale vlastně spíš dobře. Nechtěli mě. Řekli mi, ať zahraju blues, ale to mě vždy nudilo a neuměl jsem to, takže mě právem odmítli.
Když Oldřich Janota koncem jara 1983 rozpustil skupinu Mozart K, oslovil Pavla Richtera a ten brzy na zkoušku přivedl i Luboše. „S Janotou bylo od první chvíle jasné, že to bude mít smysl. Ze začátku jsme hráli Oldřichovy skladby, které už měl připravené dřív. Předtím je hráli se Štolbou, takže to už bylo nějak dané a já jsem do toho vstoupil, když už to celé fungovalo. S mou basovkou se tam dostalo víc takového rockerství. A měl jsem pocit, že když ta basa rockově tepala ostináta, tak to Honzovi Štolbovi nesedělo. Ale rozpory byly jen hudební, nebyly v tom osobní věci. Štolbův odchod pak proběhl přirozenou cestou, on prostě tak nějak postupně vymizel. Saxofon je zvukově krásný, Honza hrál mistrovsky, ale možná ho ten minimalismus ani nebavil.
Trio Janota – Richter – Fidler pak pokračovalo ještě rok, který byl docela turbulentní. „Pořád jsme se pohybovali na folkové scéně a nakonec se zdálo, že už ani Oldřichova osobnost není schopna udržet pozornost folkového publika. Měli jsme pár vypečených koncertů, kdy jsme diváky dost popudili. Hudebně jsme se pohybovali moc rychle vpřed a posluchači nebyli ochotní a možná ani schopní a jít dál. Nakonec těch koncertů bylo čím dál míň, navíc nastal osobní problém mezi Pavlem a Oldřichem. Bylo mi hodně líto, že to končí. Pak jsme ještě chvíli hráli ve dvojici, jen já a Oldřich. Richter tam chyběl, bylo to těžce redukované na repetitivní věci a pro lidi tím pádem ještě míň stravitelné.

Igor Grimmich, 1983

Začátkem roku 1983 vznikla skupina, která dostala ironický název Vyšší populár. Luboš Fidler hrál na šestistrunnou baskytaru, Štěpán Pečírka zpíval, hrál na fagot a marimbu, Igor Grimmich na tenorsaxofon, Jaroslav Kořán na bicí; občas začleňovali i Lubošovy kuriózní nástroje – amplifikované rolety nebo péro z hodin. Všichni sdíleli zaujetí minimalismem (třeba ve skladbě Tkaničky v botách je silně patrný vliv Steva Reicha), některé pasáže upomínají na německou skupinu Can. Většinou však zněli zcela osobitě a nezařaditelně, ať už vytvářeli neobvyklé miniatury, nebo rozměrné zvukové plochy. Měli jeden koncert, v lednu 1984. Celý repertoár, tvořený dlouhými minimalistickými plochami i bizarními zvukovými hříčkami, si však podomácku natočili.
Luboš Fidler: „Vyšší populár vznikl v době, kdy se dost urputně zkoušelo s Chadimou. Byl to vlastně takový protipól. Tam šlo o zcela svobodné hledání, neměli jsme žádné cíle ani termíny, hráli jsme výhradně pro radost ze společného vznikání hudby. Měli jsme jen jediný koncert a bylo to pro nás asi dostatečně odstrašující, takže jsme už další ani neplánovali. V naší hudbě nebyly žádné zatuhlé struktury, nikdo nic neprosazoval a díky tomu to dobře fungovalo. Prostě ideální zkušebnová skupina.
Štěpán Pečírka: „Koncem roku 1982 si přišel Luboš Fidler, se kterým jsem se seznámil koncem roku 1981 u Igora Grimmicha, zahrát na moje krátké křídlo Oktavec New York. Hrál jsem mu k tomu na zobcovou flétnu a Luboš mě překvapivě pozval, abych si přišel zahrát k němu do zkušebny do Strašnic. Pozvání jsem přijal a udělal jsem dobře, neboť později, už ve vzniklé kapele, jsem přešel pro vhodnější barvu zvuků na fagot a zpěv. Období Vyššího populáru byla pro mne doba radostného činění s kamarády u Luboše ve zkušebně ve Stránčické ulici č. 3. Jediný koncert kapely byl při vernisáži Nadi Rawové v Divadle v Řeznické začátkem roku 1984. Nahrávka z koncertu se nedochovala, protože Lesík Hajdovský, jenž hrál s námi jako host a na jehož pásek se nahrávalo, ji smazal. Po tomto našem jediném koncertě hraní nějak utichlo a já dostal od Michala Paciny pozvání hrát v Divadle Kolotoč.
Igor Grimmich: „Vyšší populár vznikl – dle mé verze nebo jak si to tak pamatuji – ze zoufalého spojenectví Pečírka a Grimmich – jakožto spolužáci, jejichž nářky, stesky a potřeby došly uznání u jistého pana Fidlera, který ráčil býti středobodem světa hudebního a byl ochoten se zabývati naprostými pomatenci a hudebními neandrtálci. Význam Vyššího populáru pro mě byl asi ve scházení se s ostatními a ve spolupráci s lidmi, oproti malování doma v samotě a izolaci. Název – myslím, že to bylo heslo z hudebního slovníku, jakožto přijatelnější verze pokleslé hudby. Nikdy jsem moc nepochopil, co to ve skutečnosti mělo být. Osobní situace té doby byla poněkud méně veselá – pracoval jsem jako kulisový muž v Tyláku a pak jako pomocný dělník v ČKD, zářné perspektivy.
Jaroslav Kořán: „Oslovil mě Igor Grimmich na jednom jamu, zdali bych si někdy nepřišel zahrát na zkoušku… tím to pro mě začalo… to mohlo být v roce 1982. Byl to pro mě jiný svět: úplně jiná (velmi svérázná a trochu starší) parta, úplně jiná (velmi svérázná) hudba, hlavně úplně jiné ponoření do hudby, seznámení s něčím, čemu kluci říkali minimalismus a spousty jedinečné a nebývalé legrace na zkouškách, které vévodil zejména Luboš Fidler… hráli jsme ve sklepní místnosti v domě ve Strašnicích, kousek od nádraží, kde bydlel. Měli jsme jen jeden koncert. Byl jsem asi rok po střední grafické škole, byl jsem začínající fotograf a hledal jsem svůj svět… bohužel jsem byl před nevyhnutelnou vojenskou základní službou, všechny pokusy nejít na vojnu selhaly, takže v roce 1984 jsme hráli naposledy. To mně bylo 22 let. V zimě jsem si navíc přivodil zlomeninu ruky na bruslích a nemohl jsem bubnovat. Postupem času si uvědomuji výjimečnost uskupení a doby, ve které se všechno odehrálo. Lidský rozměr a potenciál pro mě možná převyšoval hudbu, kterou jsme hráli. Zkušenosti a pocity z té doby jsou nepřenosné.
Po rozpadu Vyššího populáru hráli Pečírka a Kořán v Richter Bandu na nástroj s názvem fidlerofon, inspirovaný zvukem indonéského gamelanu. „To byla v mé hudební dráze jedna z mála situací, kdy jsem se zachoval historicky rozumně: aspoň ten název zůstal,“ směje se dnes Luboš. Supraphon vydal trojalbum balinéské hudby. Když jsem ty nahrávky slyšel, připadaly mi naprosto úžasné. A připadají mi doposud – ta mnohobarevnost, alikvóty, hloubky, celé spektrum toho zvuku. A právě zvuk hliníkových remosek, ze kterých byl fidlerofon sestaven, mi připomínal zvukové spektrum těch balinéských gongů. Nástroj jsem měl rozestavený v prostoru, což mi umožňovalo hrát různé polyrytmy. I melodie, kterou hrála jedna ruka, se po nějakém časovém úseku zase setkávala s melodií, kterou hrála ruka druhá. To mě bavilo. Mám z té doby docela hezkou nahrávku – ze Strašnic, ještě než jsme odjeli. Pečírka pak fidlerofon převzal a rozšířil. Zvuk byl obdobný, ale oni ho používali jako zvukomalebný doprovodný nástroj, jako podklad pro sóla, což mi připadá trošku málo. Moje představa byla bližší gamelanu, i když tím nemyslím kompoziční stránku – to bych se neodvažoval srovnávat.
V létě 1986 Fidler emigroval s celou rodinou do Německa. „Nemohl jsem tady dýchat a se ženou jsme chtěli, aby naše děti chodily do školy jinde. Mnohokrát jsme žádali o devizové přísliby. V roce 1986 jsme je konečně dostali – do Jugoslávie. Tak jsme vzali děti, bylo jim tehdy čtyři a šest let, a jeli jsme. Ta cesta na Západ ovšem byla daleko dobrodružnější, než jsme čekali. Měli jsme předtím kontakt na nějaké lidi, kteří znali různé způsoby, jak se dostat z Jugoslávie do Itálie. Prý se tam na hranici nestřílelo. Byla to prostě cesta do neznáma: dneska se všechno dá najít na mapě na internetu, to teda tehdy opravdu nebylo. Lezli jsme nakonec přes Alpy mezi Slovinskem a Itálií. Byla to strašlivá cesta přes vysokou horu s těžkými zavazadly. Jít po těch stezkách bylo nebezpečné, měl jsem čtyřletou dceru na břiše, na zádech hrozně těžký batoh. Jeden den nás čekala pěší cesta pod horu, druhý den přes ni, pak zase celý den do civilizace. Zvládli jsme to jenom díky tomu, že jsme tam potkali takového mladého chlapíka, horolezce z Ostravy, který mé ženě nesl batoh. Jinak bychom to asi vůbec nepřelezli.
Luboše a Danu Fidlerovy s dětmi pak čekalo nelehké období v utečeneckém táboře v Bavorsku. „Dali nás do bývalého hotelu, kde bylo asi 70 lidí. Úplně příjemná doba to nebyla. Odjížděli jsme z nesvobody, kterou jsme velmi trpěli, ale dostali jsme se paradoxně do stavu naprosté závislosti na (německém) establishmentu. To jsme nečekali.
V Německu už víc než pět let žil Lubošův dlouholetý spoluhráč Petr Křečan, ale v hudebních aktivitách už nepokračovali. „My byli v Bavorsku, pod Alpami, on v Norimberku, to není nepřekonatelná dálka. Nějaký kontakt jsme udržovali, ale navštívili jsme se jen párkrát. Společné hudební plány jsme už neměli žádné. Petr ale zorganizoval v Norimberku jednu společnou výstavu. Čas tam běžel úplně jinak než tehdy v Čechách, kdy jsme na koncertech mohli pouštět dlouhé minimalistické smyčky. Na to opravdu na bavorském venkově nebyl nikdo zvědavý. Mě to ale netrápilo. Měl jsem kontakty se zajímavými hudebníky v Mnichově. Dělali jsme různé performance, třeba na moje letecké vrtule v ohromné tovární hale v Ingolstadtu. Díky nemožnosti dělat hudbu jsem se začal věnovat výtvarnému umění. Tam ten problém rychlého času nebyl. Začal jsem stavět zvukové objekty a přes ty zvukové objekty jsem byl schopen se zase zvolna vrátit k hudbě.
Když v roce 2014 konečně vyšlo archivní album Vyššího populáru Haf haf, shrnul Luboš Fidler v textu na obalu svůj život v posledních třiceti letech těmito slovy: „Od roku 1986 žiji na venkově – 20 let na bavorském, nyní na českém (s manželkou a kočičkou Čoky). Pěstuji co největší množství zeleniny pro vlastní potřebu (živím se ale i různými výtvarnými a hudebními aktivitami), plavu v lesních rašelinných rybníčcích a občas vznikne i nějaký nový hudební objekt, či nástroj. Podílím se na hudebních projektech Noční pták i jeho akustické odnoži LAMA a Vody-Fugy-Vzruchy. Majetek bych už ale dnes jíst nikomu nedoporučoval. To se může člověk velmi snadno udávit.

Diskografie:
Vyšší populár: Haf haf (Polí5, nahráno 1983, vydáno 2014)

 

Přidat komentář