Lucie Redlová: Dotazy, jak se má tatínek, už mě nerozhodí

Letos v únoru vydala písničkářka a multiinstrumentalistka Lucie Redlová po poměrně dlouhých šesti letech nové EP s názvem Otázky. Tři skladby řeší otázky vazeb rodinných i partnerských a snad i předznamenávají vznik třetího dlouhohrajícího alba. Pokud si však najde čas – činorodá hudebnice pravděpodobně nezná slovo nuda či lenost. Kromě vlastní hudební dráhy dělá agentku svým hudebním kolegům a cesty na koncerty si mnohdy vyplňuje knižními korekturami. Na pódiu ji v létě zastihnete třeba na festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice nebo na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

 

Nepředpokládám, že by o hudební vzpomínky z dětství byla nouze, ale přece – vzpomeneš si na moment, který tě zasáhl, nebo možná i postrčil k muzicírování?

Já jsem sluchař a prostě jsem si odjakživa zpívala či brnkala. Například babička o mně napsala do takové té knížky miminka: „Na páté narozeniny dostala malý klavírek. Do týdne na něj uměla zahrát šest písniček.“ Plus si pamatuju hromadné zájezdy s místním Kulturním zařízením, kdy nás v autobuse dospěláci vyzývali, ať jdeme dopředu na mikrofon zpívat. Já jsem se asi nebála a s úspěchem zpívala například Kotě od Pavla Horňáka, kterého jsem milovala asi tak půlku základky. (smích)

 

Takže prvním nástrojem byl ten klavírek? Člověk už tě má tak spojenou s kytarou, že by tě tipoval na ni…

První nástroj byly housle – zmíněná babička se těšila, že budu hrát v cimbálovce, protože sama ve valašském „krúžku“ roky tančila a zpívala. Jenže mě ty housle vůbec nebavily, odmalička jsem chtěla hrát na klavír (ale opravdový). Ten se k nám ale bohužel nevešel a pianina byla drahá. Po jednom roce vrzání, kdy jsem na konci regulérně propadla, to rodina konečně přehodnotila a dali mě aspoň na akordeon, kde je ta pravá ruka „skoro jako klavír“. U toho jsem tedy vydržela až do konce ZŠ. Nicméně na oba nástroje, na které hraji v současnosti, jsem se naučila sama. Na kytaru ve čtrnácti po jedné dovolené, kde zkrátka kluci mlátili do kytar – Kameloty, Nohavicu a podobnou klasiku – a já jsem si usmyslela, že za rok přijedu znova a budu hrát s nimi. Hrála jsem pak doma každý den, ale vůbec jsem to nebrala jako nějaké cvičení (na rozdíl od těch etud v hudebce), byla jsem do toho tehdy prostě úplně zažraná. Mandolína přišla kolem roku 2000, kdy jsem začala zpívat v kapele Docuku. Pouze zpívání by mě nebavilo a kytara už byla zabraná.

 

Komentuje nějak tvá rodina tvou muziku, desky?

Bude to znít asi zvláštně, ale já si na žádný konkrétní komentář nemůžu vzpomenout (kromě babiččiného pokoncertního „Musí to být tak nahlas??“). Já si myslím, že mi všichni fandí a jsou na mě pyšní, ale kdyby měli vyjmenovat všechny desky, na kterých jsem účinkovala, tak by měli někteří i problém (smích).

 

Těch věcí, co děláš kromě své muziky samotné, je více než dost. Třeba booking agenta pro Kittchena i Zvíře jménem Podzim, Fred Madison, další asi zmíníš sama.

Těch kapel je více, v současnosti něco přes deset, tys vyjmenovala ty nejaktivnější, ke kterým bych ještě přidala pražské Cold Cold Nights a slovenské Puding pani Elvisovej.

 

Jak se ale rozjela tato kolej tvé profesní dráhy? A kterak si kapely, se kterými spolupracuješ, vybíráš? Oslovují tě, nebo je sama aktivně vyhledáváš?

Začala podobně jako má předešlá zaměstnání – odpovědí na inzerát (smích). Prokop Holoubek, kterého jsem znala už od dob divadelního festivalu ve Valmezu, hledal prostřednictvím své facebookové zdi dalšího agenta do své agentury Bumbum Satori. Jelikož já jsem tehdy už několik let „prodávala“ sama sebe a přemýšlela jsem o pracovní změně (v té době jsem byla zaměstnaná v Rožnově v jedné softwarové firmě), tak jsem mu odpověděla a na podzim už to budou tři roky, co pro něj pracuji. Některé kapely jsem pak „podědila“ po něm, ostatní přišly časem. Ve výběru kapel mám absolutní svobodu; v tuto chvíli je z důvodu vytíženosti spíše odmítám, ale musím uznat, že je to vždy příjemné, když mě nějaká další osloví – beru to tak, že si myslí, že to, co dělám, dělám dobře. Zároveň vím, že kdyby se naskytla spolupráce s nějakou mou srdcovkou, tak bych si to zorganizovala tak, abych ji odmítnout nemusela.

 

Co tobě jako agentce chybí na české hudební scéně, ať už třeba v grantech či vzdělávání? Máš pocit, že jsou kapely dobře připravené, že vědí, co chtějí, nebo je musíš někdy uhánět o potřebné podklady a směrovat je?

Řekla bych to takto – jak které. Ty, které vědí, co chtějí, se k tomu cíli pomalu ale jistě přibližují. Ty, které mají hudbu jako koníčka vedle práce a rodiny, rostou úměrně tomu úsilí, které tomu dávají. Přijde mi to spravedlivé. Na příkladu Zrní vidím, že když kapela opravdu maká a myslí to s muzikou vážně, dříve nebo později se ten úspěch prostě dostaví.

 

Ty jsi ostatně, pokud mě paměť neklame, dříve pracovala v hudebním klubu. Nějaké historky „z natáčení“? Byla to dobrá škola, nebo zkrátka jen perná práce?

Je to tak, u nás ve sklepním M-klubu ve Valmezu jsem prakticky vyrůstala. Od šatny, kde jsem vždy vysbírala bundy a šla si poslechnout koncert (jakýkoli, i ten, na který bych sama normálně nikdy nešla – což považuji doteď za zásadní rozšíření mého hudebního obzoru), přes trhání lístků, školní praxi v kanceláři či překládání anglicky mluvícím muzikantům jsem se nakonec probojovala až na to pódium (smích). Jsem ráda, že jsem ten muzikantský život poznala i z té produkční stránky věci, že vím, jaké problémy pořadatelé řeší – těžím z toho neustále, ať jako muzikant nebo jako booker při komunikaci s nimi.

 

Aby toho všeho nebylo málo, děláš také korektorku, co tě přivedlo k opravám textů? Jaký z těch, co ti prošel rukou, tě oslovil nejvíc?

Tato práce je jedna z nejlepších věcí, co mě za poslední roky potkala. Představ si – já čtu za peníze! (smích). Dostala jsem se k tomu celkem nečekaným způsobem – napsala jsem jednomu nakladatelství, které vydalo knihu s asi čtyřmi hrubkami, že to je hrůza a že to já bych ty korektury udělala líp (ačkoli jsem češtinu nikdy nestudovala, jen jsem prostě vždy hodně četla). No a oni mi napsali, ať to zkusím, a já už pro ně dělám dva roky (smích). Velmi mě zaujala kniha Můj tank Viktora Horvátha, rok 1968 a invaze spojeneckých vojsk z pohledu maďarského tankisty. Kdyby to všechno nebyla tak příšerná pravda, člověk by se i smál, takto se mi chtělo občas spíše plakat. Ale knihu určitě doporučuji, vyšla nedávno.

 

První album s názvem První, poslední jsi vydala před devíti lety, následovala deska Křižovatka, letos jsi přišla s EP Otázky. Psaní textů přenecháváš jiným, proč tomu tak je a nepouštíš se do nich sama, vždyť je zřejmé, že jazykem vládneš výtečně? Neláká tě to do budoucna?

Jazykem a textem vládnu, ale lépe asi u mluvení (smích). Já se za písňového textaře nepovažuji a dokonce jsem z toho, že si texty nepíšu sama, už i přestala mít komplexy. Je fakt, že občas mě nějaký úryvek napadne (a snažím se si je zapisovat) a neříkám, že nikdy žádný text nenapíšu, ale jinak mi prostě vyhovuje, když se vcítím do slov jiných lidí – případně, když mi ta slova napíše má dvorní textařka Radka Rubilina pro mě a o mně na základě otevřených rozhovorů, které spolu jako spřízněné duše vedeme již přes dvacet let.

 

Od koho bys ráda dostala text ke zhudebnění?

Proč to neříct, první jméno, které mě napadlo, je Michal Horáček. Ale jinak jsem nad vysněným textařem nikdy příliš nepřemýšlela, texty přicházejí podle toho, jak přicházejí lidé a témata do mého života, vše plyne tak nějak přirozeně. Kdybych měla vypíchnout dva mé oblíbené textaře, tak to budou Honza Žamboch, jehož obdivuji pro jeho schopnost pustit se často do velmi složitých (i politických!) témat, a Petr Fiala z Mňágy, u kterého se mi zase líbí, jak dovede výstižně popsat takové ty „jednoduchosti všedního dne“.

 

Tvá alba produkovaly známé hudební persony, Steve Wall a Tim Eriksen, jak vlastně došlo k těmto spolupracím? Předpokládám, že s Eriksenem jste si plácli na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, v jejichž týmu působíš…

Ano, tam jsme se s Timem seznámili a jak už to tak u muzikantů bývá, padli jsme si do noty. Se Stevem z irských The Walls to bylo vlastně úplně stejné. Z jednoho nočního jamování se zrodilo přátelství a z něj vyplynula touha něco společně vytvořit – a co jiného než hudbu, když jsme všichni muzikanti?

 

Otázky vznikaly ve studiu Animan bubeníka Tomáše Neuwertha, proč jsi zvolila právě jeho vedení? V čem ti bylo přínosné a budeš volit českého producenta i pro tvou třetí desku?

Já si jako producenta vždy vybírám osobnosti, kterých si vážím a jejichž činnost obdivuji. Tomáše jsem poznala, až když jsem začala bookovat Kittchena, a teprve poté pořádně zjistila, jaké má za sebou jako muzikant i producent úžasné portfolio. Vyhovovala mi také lokalita studia v Kopřivnici (pětatřicet minut autem z Valmezu) a chtěla jsem zkusit variantu, kdy ten, kdo desku snímá a míchá, ji opravdu také produkuje. Tomáš si s nahrávkami úžasně vyhrál, s výsledkem jsme všichni moc spokojeni a v podstatě nemám žádný důvod nepokračovat ve spolupráci přímo s ním – takže ano, příští producent bude asi zase Čech (smích).

 

Vyrovnat se s rodinnými vazbami, historií, to není snadné asi pro nikoho, v dětství vnímáme náznaky, čím jsme starší, buď rezignujeme, nebo se snažíme jisté věci rozplétat. Jakým způsobem jsi takové věci v sobě řešila ty? Už sis zvládla odpovědět na všechny otázky, které se ti honily hlavou?

Ono je to složitější, protože v momentě, kdy člověk rozkryje a pochopí nějakou část, ukáže se zase nějaká další, je to nikdy nekončící práce na sobě. Nejdůležitější pro mě asi bylo pochopení toho, že nikdo nedělal věci vyloženě se zlým záměrem, a z toho pramenící pochopení a odpuštění…

 

Neseš jméno Redlová, ale otec s vámi nežil. S takovým jménem to asi pro tebe občas nebylo lehké?

Nežil, naši se rozvedli, když mi byly dva roky a kontakt s ním během dětství byl spíše sporadický. O to to bylo horší, když jsem někam přišla a všichni si šeptali „To je ta Redlova dcera!“ Dnes už mě dotazy na to, jak se má tatínek, nějak nerozhodí, ale vlastně doteď moc nevím, co odpovědět. Já když chci vědět, kde má koncert, tak se stejně jako každý jiný smrtelník musím podívat na redl.cz (smích).

 

Několikrát jsi uvedla, že sis připadala až divně, že kolem tví vrstevníci řeší děti, domy, hypotéky a ty ne. Poměrně to chápu, spolužáci se pomalu zahnízďují a já takové tendence nemám, jen se mi zdá, že ten tlak společnosti je i v dnešní době velký… Musela ses nějak vypořádat s poznámkami, kdy si jako pořídíš rodinu? Nepřipadalo ti to až nefér?

Často mi to připadalo docela necitlivé, zvláště v situaci, kdy by člověk tu rodinu už i rád založil, ale prostě opravdu neměl s kým. Já to chápu, že jsou lidi často jen zvědaví, ale je fakt, že ty otázky (Proč nikoho nemáš? Kdy se vezmete? Kdy budete mít dítě? Kdy budete mít druhé dítě?) nikdy nekončí, že to jde pořád dál a pořád je něco, co děláš z pohledu většinové společnosti jinak, takže špatně. Ostatně dvojice otázek „Už máš známost, Lucinko?“ a „Kdy budeš mjeť miminko?“ se nakonec v písni s refrénem „Jen já se pořád nevdala, jsem divná a pomalá!“ dostala v podání babiček i na to minulé album.

 

Jak vlastně vidíš postavení žen-hudebnic na hudební scéně – mají to z tvého pohledu složitější, nebo úplně stejné, jako jejich mužští kolegové?

Žen-muzikantek je asi méně než mužů a já fandím každé jedné, která se do muziky trochu vážněji opře. Myslím, že třeba popové a takové ty „superstarové“ zpěvačky to možná mají i jednodušší, mohou částečně těžit ze své krásy… Dříve bych možná řekla, že to ženy mají horší, protože v momentě, kdy založí rodinu, je čeká vynucená pauza, ale vidím stále častěji u svých kolegyň, že i to jde řešit – jezdit na koncerty s partnerem či chůvou, před koncertem nakojit a jít hrát.

 

Docuku, MDŽ, byla a stále jsi k vidění i v různých dalších projektech či spolupracích. Jak to vypadá teď, máš na další hudební průniky čas a síly?

Teď po vydání toho EP se to vlastně docela uklidnilo a ustálilo buď na sólovém hraní nebo vystupování s mou kapelou Garde. Ale nebráním se ničemu, já odjakživa ráda „kazím“ svou přítomností písně mým hudebním kolegům a přátelům (smích).

Koho vlastně můžeme v Garde slyšet a máš preference, zda s kapelou nebo bez?

S kapelou teď hrajeme v triu s bubeníkem Milanem Kratochvílem a basákem Ivanem Trpíkem. Poslední CD Křižovatka s námi nahrával ještě elektrický kytarista Martin Knor, ale kvůli vytíženosti v Mňáze odpadl a já jsem si řekla, že to zkusíme takto ve třech – je to praktické, vejdeme se do jednoho osobáku, a zároveň bych řekla, že pořád uhrajeme dost muziky (já navíc střídám mandolínu, akustickou a elektrickou kytaru, tak je to pestré). Kluci začali po letech pořádně zpívat, takže mám konečně i sboristy. Jinak teď si to s kapelou užívám hodně, hlavně ty x-hodinové štreky po D1, kdy stihneme v autě přezpívat Stánky na asi padesát jiných melodií, či je kluci pomocí google překladače zapějí německy. Ale i sólové hraní (a v tom případě cesty vlakem a knížku) si užívám, je to zase něco jiného, když je všechno jen na mně.

 

Co chystáš na léto? Asi si nenecháš ujít festival v Banátu, jehož jsi věrnou fanynkou. Čím tě právě Banát tak oslovil?

Ano, do Banátu jedu letos posedmé, a pokud vím, tak jsem jediný muzikant, který nevynechal ani jeden ročník. Já tento festival považuji za takový svůj letní tábor. Cítím se tam skvěle z více důvodů, zkusím pár vybrat: 1) je to tak daleko, že lidé, kteří tam jedou, jsou opravdu motivovaní – programem i benefičním rozsahem celé akce (vědí, že tím, že ve vesnici utratí své peníze, pomáhají místnímu turistickému ruchu). To mě s nimi spojuje, a když se člověk cítí s ostatními lidmi spojený, tak je mu s nimi prostě dobře (i když je ani nezná – to ale většinou spraví ta několikahodinová cesta tam), 2) skvělý line-up, který já osobně považuji za výkvět české nemainstreamové scény, 3) krásná příroda, která mi připomíná naše valašské kopečky, 4) absence signálu a wifi, což mi poskytuje vítaný internetově-telefonický detox.

 

Přidat komentář