Ľudové mladistvá: Podřídit všechno 21. století

Na Slovensku je už kapela Ľudové mladistvá pojmem na poli folklorní fúze s jazzem, vážnou hudbou a dalšími žánry. V České republice nikoliv, přestože vloni v Praze vyhrála hudební soutěž Jazz Fruit festivalu Mladí ladí jazz. Letos tento slovenský hudební objev s cimbálem, houslemi, čtyřmi vokalistkami a šlapající rytmikou vydává debutovou desku Viete ako… a všichni na Slovensku se shodují, že je mimořádná.

Umělecký rozmach nového alba naznačuje taky řada zajímavých hostů na desce včetně zpěvačky Sisy Fehérové, kytaristy Andreje Šebana nebo operní pěvkyně Kataríny Kurucové. S pětadvacetiletým kapelníkem Ľudové mladistvá, klavíristou a skladatelem Martinem Majlem Štefánikem jsme se bavili o jeho projektu.

Říká se, že Češi pomalu zapomínají slovenštinu. Je název kapely Ľudové mladistvá spisovně slovensky?
Není to spisovně. Správně je „mladistvo“ a nic jako „mladistvá“ neexistuje. Ten název vznikl z jednoho vtipného virálního videa na YouTube, kde nějaký pán vypráví o dopravní nehodě na dálnici a používá to slovo. Nám se tak líbilo, že jsme ho použili. Říká se, že do 35 let je člověk mladý a my jsme v té době byli a pořád jsme pod touto hranicí. Nic intelektuálního v tom není, prostě legrace.

Co až vám bude víc než 35?
Potom to budou Ľudové staristvá! (smích) Nic na desetiletí jsem neplánoval.

Na vaší hudbě mi připadá extrémně zajímavý tvůj přístup k ženskému čtyřhlasému zpěvu, který zní chvilku jako ze slovenských hor před sto lety a jindy je jasné, že jsi ho psal ty. Odkud se vzaly tyto polohy?
Úplně na začátku, když jsem ještě neměl s folklorem nic společného, nebyl jsem k němu vedený a nic jsem o něm nevěděl, vznikla skladba Rosička jako školní úkol na konzervatoři v Bratislavě. Pak jsem chtěl něco víc. Chtěl jsem se vyhnout komerčním folklorním písním. Zašel jsem proto do SĽUKu (Slovenský ľudový umelecký kolektív), kde mě nikdo neznal a poprosil jsem o nějaký materiál, protože na internetu toho moc nenajdeš. Doteď nechápu, že byli tak zlatí, že jednadvacetiletému klukovi dali 40 GB záznamů, které nahrával Svetozár Stračina a další lidé, kteří chodili po vesnicích a ještě na kotoučové magnetofony nahrávali zpěv všech těch babiček. Vybral jsem odsud písně HojanaHlaše, které by měly být totožné s folklorním originálem.

Jaké inspirace ještě můžeme v tvojí hudbě hledat?
Někteří lidé říkají, že Ľudové mladistvá jsou slovenští Snarky Puppy, ale já si to nemyslím. Působí na nás mnohem víc vlivů. V Rosičce jsem se třeba inspiroval Robertem Glasperem, pak to byli Avishai Cohen, Tigran Hamasyan, Oscar Peterson, až jsem se dostal k Rachmaninovovi, z jehož stylu vzešlo intro. Hodně jsem taky vycházel ze Stevea Reicha. Na příklad ve skladbě Hojana je v cimbálu úplně typický reichovský pattern.

U jakého publika se kapele Ľudové mladistvá daří bodovat?
To je zvláštní věc. Už jsem v pár hudebních projektech hrál, pár projektů jsem měl, v několika kapelách hrávám, chodím na koncerty, sleduju videa z koncertů a všímám si, že kapely mají vždycky určité věkově uzavřené publikum. S Ľudové mladistvá jsme teď měli turné, které oslovilo lidi v rozmezí 20 až 65 let. Že by tam bylo víc dvacátníků, nebo šedesátníků nedokážu říct. Teď jsme vystupovali na folklorním festivalu, kam jsem se extrémně bál, a měli jsme standing ovation. Potom hráváme na koncertech, kde by měli být mladí lidé, ti tam jsou a baví je to, ale přicházejí i starší.
Zdá se mi, že takto doširoka fungujeme proto, že kromě folkloru, ze kterého se inspirujeme jenom velmi málo, vycházíme z vážné hudby, jazzu ale i z moderní hudby, a mimo kapelu hráváme taky s rapery a děláme všechno možné. Já osobně například poslouchám elektroniku, future bass, trap, a to se jednoduše promítne v hudbě, kterou děláš. Mám rád moderní sound i moderní hudební prvky a líbí se mi, když živá hudba zní jako nasamplovaná. Na druhé straně nenávidím hraní se samply a na click, všechno je lepší naživo.

Nedávno jste absolvovali „Eko Tour“. V čem spočívalo?
Moje první myšlenka byla uskutečnit turné bez vizuálního smogu, protože když projdeš ulicí většinou si nepamatuješ, jak vypadala budova, kolem které jsi šel. Je totiž zakrytá miliónem plakátů, banerů, potagovaných stěn a všude na tebe blikají reklamy. Já fakt nenávidím vizuální smog. Pro mě byla pointa udělat turné bez plakátů a všechno by se promovalo přes Facebook. K tomu mi naše PR agentura odpověděla, že je to málo, že je potřeba víc, ať uděláme ekologické turné. Oponoval jsem, že to bude těžké, protože my s ekologií nemáme nic společného, ale uložili jsme si to jako challenge – výzvu.
Známe videa a tušíme, jak je to ve 21. století s životním prostředím, takže jsme si řekli: musíme si dávat bacha, sice nás nikdo nezná, ale co když nás třeba někdo vyfotí s plastovou flaškou nebo jinak a teď budeme za úplné blbce, že „kážeme vodu…“ Je to sice maličkost, ale když si dáš někde pětkrát do týdne citronádu, tak vyhodíš pět plastových brček, ale když na začátku řekneš, že slámku nechceš, tak svůj nápoj vypiješ úplně stejně. Takovými maličkostmi jsme se začali zabývat a najednou míváme na pódiu vlastní lahve na pití a podobně. Začali jsme v našem životě zohledňovat životní prostředí. Přijdeš do obchodu a automaticky ti začne naskakovat otázka: „Na co?“ Koupíš si cherry rajčátka v plastové krabičce, když jednoduše vedle jsou ty větší, a můžeš si je vzít bez plastového obalu? Takovéto drobnosti. Žádné přehánění, nešijeme doma konopné oblečení a nevystupujeme v batikovaných tričkách.

Ta krásná videa na vašem YouTube jsou taky z dílny PR agentury?
Je 21. století a když se budeš bouchat do hrudi a budeš říkat, že Facebook a Instagram je zbytečný, tak já si myslím, že to není zbytečné. Stejně jako nejsou zbytečné videoklipy. S tím souvisí i fakt, že ve 21. století není zbytečné zainvestovat do věcí jako je PR agentura. A když se chceš dobře prezentovat, potřebuješ kvalitní videoklipy. Od začátku jsem chtěl, aby ten projekt byl na vysoké úrovni, to platí pořád a snažíme se naši hranici ještě posouvat. Zároveň tím, že působíme i v popovém světě, hráváme se zpěvačkami jako Emma Drobná nebo s rapery, tak vidíme, jak to v dnešní době funguje. Všechno musí být přizpůsobeno době 21. století a když nějaká věc přizpůsobená není, je to poznat.

Dostali jste se s nějakou vaší skladbou do komerčních rádií?
Neblázni, to není vůbec možné!

Ale do televize ano…
To je pravda, díky soutěži Zem spieva, která na Slovensku udělala obrovskou propagaci folkloru. Najednou už u nás folklor není jenom tradice a oprašování, ale zároveň se z něj stal obrovský kýč, který se už trošku vymyká z rukou. Zájem o slovenský folklor se sice zvýšil, ale vzniká celá řada prvoplánových záležitostí. Řekne se: „Mám nápad, spojme teď techno s folklorem, bude to frčet, protože folklor je populární.“ Některé věci nejde jen tak spojit, ale na Slovensku to funguje.

Chceš říct, že folklor se ve svojí kýčové formě hraje ve slovenských komerčních rádiích?
Ano.

Hodně?
Nevím, teď povím hipsterskou alternativní větu: „Nevím, protože neposlouchám komerční rádia!“ (smích) Vycházím spíš z YouTube, kde klikneš na záložku „Trendy“ a tam se objevují věci, které mají za krátkou dobu velkou popularitu. Občas jsou tu k vidění úplně čisté kalkuly v hudbě, které působí, jako by někomu ujela myš v nějakém hudebním softwaru a je z toho extrémně nevkusná věc.

Minulý a předminulý rok jste úspěšně absolvovali různé hudební soutěže bez dostatku skladeb pro celý koncert. Tuto informaci si pamatuji z jara minulého roku, ale pak jste hráli v létě na velkém festivalu Pohoda. Jak jste stihli doplnit repertoár?
To byl problém. Proto jsem tam na pódiu byl jak retardovaný a mezi každou skladbou jsem mluvil pět minut úplně o ničem. Taky jsem za to sklidil kritiku. Jednoduše jsme to nestihli a vyrazili na Pohodu odehrát hodinový koncert s programem na půl hodiny.

Nenapadlo vás prodloužit si jednu skladbu prostorem pro sóla?
Napadlo, ale za hudbou si stojím daleko víc než za tím, co říkám a jednoduše mě pětiminutová sóla v dnešní době nebaví. Mám problém s koncerty, jejichž skladby mají formu téma-sólo-sólo-sólo-téma. Možná je to výmluva, protože nejsem až tak dobrý muzikant.

Ani ve starých nahrávkách se ti nelíbí dlouhá sóla?
Jasně, Bill Evans je strop a všichni z toho období.

A u současných muzikantů?
U současných mě sóla poslouchat nebaví. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo – Cory Henry může sólovat i hodinu.

Studoval jsi kromě bratislavské konzervatoře ještě něco dalšího?
Já mám už druhou nedokončenou konzervatoř. Byl jsem taky chvilku v Praze na VOŠ Jaroslava Ježka, ale kvůli Mladistvám jsem odešel, protože jsem to nestíhal skloubit, ale chtěl bych teď zkusit JAMU v Brně.

To byl Ľudové mladistvá hned tak vážný projekt, že jsi musel ukončil VOŠku?
Pro mě je hudba vrchol věcí, které existují a na Mladistvách jsem v jednom období pracoval osmnáct až dvacet hodin denně, vůbec mi to nevadilo a těším se, že budu dělat další projekt, který už mám v hlavě. Neexistuje nic víc, než hudba, a já dokážu zrušit kšeft, když píšu a jsem ve stádiu progresu a zápalu. Nemám peníze, ale jednoduše jsem při tvorbě nebo cvičení duševně tak naplněný, že všechny ostatní věci jdou úplně stranou. Reálně je to pak depresivní, protože prána zatím neuživila mnoho lidí, takže člověk musí i něco jíst…

Jaké jsou tvoje aktuální plány s Ľudové mladistvá?
Ke skladbě Hlaše právě připravuje slovenský režisér Branislav Vincze videoklip, který bude na úrovni krátkometrážního filmu a má vyjít někdy v polovině září. Bude tam účinkovat divadlo Debris Company, které je sice moderní, ale jeho sdělení jsou srozumitelná. Taky plánujeme další turné. Ještě nevíme, jestli se to podaří na podzim, v zimě, nebo až příští rok na jaře. Taky se snažíme o zahraničí, což je pro nás vlastně i Česká republika, ale největší zájem zatím mají ve Francii.

Přidat komentář