Luk Haas

Praha, Eternia, 22. dubna 2023

Luk Haas je jedna z utajených legend světového punku. Zatímco Jella Biafru, Steva Ignoranta, Iana MacKaye nebo Henryho Rollinse zná každý, ohledně Luka Haase tápou i mnozí insideři. Je ročník 1963, takže zhruba stejná generace jako ti jmenovaní. Není ale původem ani ze staré, ani z nové Anglie, je ze Štrasburku – a Štrasburk, to je město na hranici. Francie a Německa. A hranice je pro Haase celoživotní téma. Respektive jejich překračování. K punku přišel ve třinácti. Asi jako každý druhý. Ale netáhli ho headlineři, táhla ho periferie – vždycky to, „co bylo za zdí“. Na okraji, co víc – hluboko za okrajem, v tom nejexotičtějším, nejodlehlejším undergroundu. Prostě za veškerou tou totalitní zdí, co jich po světě bylo, co jich po světě je.

„Co bylo za zdí“ – tak se jmenuje v podtitulu kniha Filipa Fuchse o československém punku před devětaosmdesátým (Kytary a řev); tak se jmenoval pořad s Haasem, který proběhl ve smíchovském klubu Eternia. Eternia má přes angličtinu etymologicky kořen ve věčnosti. A právě heslem na téhle bázi – „Keep the spirit of rebellion alive!“ – se host v pořadu rozloučil. Pankáčem byl a je. Pořad byl klasická profilovka. Snaha odpovědět na otázku, kdo je Haas, proč je tady. Nebyl tady poprvé. Poprvé přijel do Československa v osmdesátém šestém. Naostro: jenom s baťohem, bez jakýchkoli kontaktů, bez jakéhokoli plánu. Ubytování sehnal obratem, a náhodou sehnal i to, co hledal už ve třiaosmdesátém v Polsku: reprezentanty lokální punkové scény. Jezdili na skejtech na piazzettě Národního divadla. V tehdejší Praze ale nezaujal Haase jenom punk, který po akci Odpad (a s novým kurzem, který nabral SSSR s nástupem Gorbačova do funkce generálního tajemníka) chytal druhý dech, ale taky alternativa; Haas se tady potkal s Mikolášem Chadimou, Petrem Bergmannem, Vladimírem Šťástkou. První dva přihodili v Eternii svou špetku do vzpomínkového mlýna. A vlastně kontrastně: Chadima celkově trochu relativizoval, Bergmann spíš v detailech vyostřoval.

S Bergámem se Haas potkal v tom létě šestaosmdesát na vltavské náplavce. Rok po slavném punkovém parníku vyjel parník novoromantiků. Pražští punks tam chtěli taky, ale byli vykázáni: „… poflakovali [jsme] se po náplavce: banda dvaceti, možná třiceti hroznejch exotů,“ vzpomíná Bergmann v knižním rozhovoru Punk zuřivej. „A tam nás potkal Luk Haas. Pozvali ho Dominik Čuřík s Marcelem Hauptmanem, který ho potkali den předtím před Slávií. […] Luk studoval na Sorbonně antropologii a jako svou doktorskou práci měl výzkum subkultur. Takže přijel do Československa, našel nás a jásal: ,Tohle už není nikde na světě! Když chce člověk vidět pořádnýho pankáče, musí jedině do Prahy! Tohle je autentickej punk!‘ Byl úplně nadšenej. Tak jsme ho přijali mezi sebe. On byl takovej veselej, zavalitej a fousatej mánička.“ Tenhle „mánička“ si z pražského výletu odvezl do Francie spoustu nahrávek. Hlavně na kazetách. A tam z nich sestavil kompilaci s bizarním názvem Hrubý punkový hláska. Vyšla v sedmaosmdesátém pod hlavičkou Ukrutnost Tapes. Vedle A64, FPB, Plexis a Visacího zámku jsou tady k mání dobové projekty jak Chadimy (Extempore), tak Bergmanna (Pivní mozoly).

Východní Evropa byla pro Haase začátek. V devadesátých letech se vydal jinam. Do daleko nebezpečnějších zón, sešněrovaných nejhoršími totalitami všeho druhu. Od šestadevadesátého pak hojně cestoval i díky tomu, že začal pracovat pro jednu humanitární organizaci. Dodnes projel víc než sto dvacet zemí světa. Tedy víc než půlku, co jich po celém glóbu je. A když nepracoval, pátral v těch ukrutných destinacích po tom, po čem tehdy v Československu: po lokálním punku. Aspoň desítka těch zemí, kde našel, abecedně: Albánie, Egypt, Indonésie, Irán, Jordánsko, Kazachstán, Madagaskar, Nepál, Saudská Arábie, Tádžikistán. Z úlovků pořádal kompilace, nejdřív na kazetách, od třiadevadesátého, kdy založil svůj vlastní label Tien An Men 89, hlavně na vinylech: ípíčka i elpíčka. Většinou měl velké štěstí: jednak nacházel, jednak zvládnul všecko odvézt. Když jel z šíitského Iránu, naházel v baťohu ulovený punk až na samé dno a kazety převrstvil vinyly s náboženskými zpěvy; celníci se pobavili – a nechali ho jít. Někdy ale neuspěl: v Libyi prý na žádného pankáče nenarazil. Vinyly pak realizoval v nákladu pár stovek kusů. A lisovat je nechal znovu v Československu, později v Česku: v Loděnicích za Prahou. Zatím poslední kousek vydal před deseti lety.

Luk Haas dal dějinám punku hned několik věcí najednou. Zaprvé: Hledal tam, kde jiný nehledal. Vždycky byl náročnější – a tvrdohlavý. Nestaral se o hlavní proud ani o větší nebo menší přítoky, šel rovnou k pramenům. A pro svoje objevitelská angažmá byl ochotný vždycky dost riskovat: setkání s jakoukoli systémovou totalitou, s jakoukoli náboženskou hysterií. Přesně podle Biafrova hesla v jednom songu Lard: „If you love your fun, die for it.“ Zadruhé: Vždycky jel všecko po svém. Na vlastní triko, za vlastní prachy, ve vlastní režii. Totálně do-it-yourself. Zatřetí: Protože studoval ve Štrasburku antropologii, měl odjakživa přirozený tah výzkumníka, a tedy nadšeného sběratele, pečlivého archiváře. Výsledkem je dneska kolekce, která čítá tisíce nahrávek a víc než pětadvaceti tisíc fotografií (samozřejmě je mezi nimi i pár nepunkových). A začtvrté, což všecky ty tři předcházející body vlastně spojuje a rámuje: Luk Haas myslel vždycky víc na druhé než na sebe, kontaktoval, propojoval, tkal nezávislé informační sítě. Underground network. Dával těm lidem v nejrůznější existenciální mizérii, v bídných politických, sociálních a kulturních podmínkách docela naději – že nejsou sami, že jejich aktivity rezonují i „za zdí“. Vlastně jedna humanitární organizace i v punku.

Na diskusi v pražské Eternii Luk Haas opakovaně zdůraznil, že je „superhappy“. Z toho, že je tady. Ale jistě nejen z toho. Po celý čas akce mu hrál ve tváři sympaticky pobavený úsměv. Daří se mu totiž to, co má punk odjakživa ve svém úběžníku: přetavit tu romantickou revoltu ze slova v tělo. Podobně jako dada, podobně jako romantismus. Udělat z ideové proklamace žitou skutečnost. Podržet si morální integritu, nezkurvit se, nespadnout do pasivity, trpnosti. Prostě držet toho rebelantského ducha naživu. Podobně jako Petr Bergmann nebo Mikoláš Chadima. Poslední dva roky je Haas v důchodu. Takže má víc volného času. Pořádá archiv – a chystá s Archivem českých a slovenských subkultur, který akci v Eternii pořádal, knižní rozhovor. Co nebylo tady, bude jistě tam.

 

Přidat komentář