Když už člověk neviděl Hanku Zagorovou v Sopotech, Jirku Štědroně s Plameny v Sokolově a Honzu s Františkem na Strahově, tak tedy aspoň tu Maddy Prior v tom Sidmouthu. Na posvátném místě britského folku jsem se začátkem srpna ocitl takřka omylem a náhodou ještě náhodnější pak zde ponatrefil na koncert steeleyespanilé divy. Historie festivalu Sidmouth Folk Week sahá do roku 1955; festival prošel před časem hlubokou krizí, ze které jej ale vytáhli aktivní příznivci. Koneckonců loajalita je tu kolkolem patrná na první pohled a pamětnické párky, obtěžkané kytarovými či houslovými pouzdry, tu citelně převažují nad nadějným dorostem, tvořeným spíše dětmi než teenagery.
Vyhrávání na pobřežní promenádě připomíná smoljakovské vyprávění ve mlýnici: snaživí banjisté, harmonikáři a fiddleři zde vrhají své písně vstříc poryvům větru a příboje, takže vytvářejí především atmosféru než cokoliv jiného – hlavní dění probíhá evidentně po večerech v pubech. Žánrové přesahy se zde pěstují jen ve velmi zdravé míře. Dva rozlehlé stany jsou nadité nástroji, cédéčky a notami se sympaticky vybroušenou orientací sortimentu, žádná třeskutá barevnost, okázalá tolerance ani křečovitá otevřenost se zde netrpí. Kdo chce něco jiného, než je ostrovní – a anglická zejména – muzika, má v dnešním světě dost možností si to opatřit kdekoliv jinde. Stánky na pobřeží ovšem nabízejí bohužel i zde tentýž festivalový alternativně-orientální šunt, jaký zamořuje předpolí Rudolstadtu či Náměště.
Sehnat lístky na koncert legendy britského folkrocku není problém, disciplinovaný had staříků a stařen se v pravý čas nasune do prostorného stanu a překvapivě stručný moderátor uvede předskakující trio Coope, Boyes a Simpson, známé též ze skvělé vokální supergroup Blue Murder. Pánové srší humorem a předvádějí místy snad až příliš rafinované trojhlasy. Repertoár dílem lidový, dílem vlastní tvorba, nijak překvapivě ideově spíše vlevo, jako na zdejších silnicích a kruhových objezdech. Nejzábavnějším momentem je imitace soundu voskových válečků Cecila Sharpa s příslušnými šumy a ruchy, nejsilnějším zážitkem pak námořnická shanty s mnohohlasem obecenstva a mořem nějakých sto metrů za zády.
Po dalším kratičkém úvodu nastupuje už Maddy Prior s houslistou Gilesem Lewinem a akordeonistkou, zpěvačkou a cloggerkou Hannah James – oba na hodně slušné úrovni a s vynikajícím citem pro věc. Naše obavy, že jako leckterý z veteránů prodělala i Priorová nějaký ten „vývoj“ a obšťastní nás neblahými evolucemi, se naštěstí ukázaly jako zcela liché: od prvního čísla až do konce samé přímočaré folkové kousky, podávané mohutným, věkem mírně potemnělým, ale jinak nepoznamenaným hlasem. Jistou aktualizací bylo zařazení několika písní a instrumentálek z oblastí obhospodařovaných obvykle spíše v rámci world music, tedy Slovinska, Moldávie či Gruzie, a také jedno klezmerové číslo – do značné míry šlo zřejmě o přínos doprovázející dvojice.
Každopádně byla Maddy Prior skvělou ukázkou, za jak šťastný konec lze vzít dávnou slávu: usadit se kdesi mimo centra, hrabat se ve starých písničkách a jejich historii, a pak je přímočarým, nikterak vyumělkovaným způsobem předávat dál – to je totiž ten nejvlastnější význam slova tradice. Je s podivem, jak jednoduché to pořád může být, vzít baladu, kramářské číslo nebo ukolébavku a připojit k ní pár slov na vysvětlenou, jako to dělávali folkaři za starých časů a z jakýchsi důvodů dnes již poněkud pozapomněli – na místo toho nás obšťastňují svými nitry, byť by tato byla sebedutější. Letmá návštěva věkopamátného festivalu otevřela více otázek, než kolik poskytla odpovědí. Čas ukáže, zda odumře tenhle zasloužilý festival přirozenou smrtí se svými stříbrovlasými návštěvníky, zda bude resuscitován dle diktátu „současného“ diváka nebo zda se zkrátka bude nadále docela přirozeně každoročně obnovovat, jak by ostatně asi nejlépe odpovídalo duchu folkové muziky.
Foto autor
