Magical Mystery Jazz Bus Tour

Jazz Bus Showcase je pohyblivý hudební svátek. Nepravidelná autobusová linka s muzikanty, publicisty a promotéry na palubě. Letos vyjel počtvrté a spojil aktivity polské platformy Voicingers, happening k zahájení činnosti brněnského webového rádia Ponava a velkoryse pojatý 10. ročník Hevhetia Showcase festivalu, konaný tentokrát v Bratislavě. Důvod vyrazit on the road.

Začíná se v polských Żorech, kde letos probíhá 13. ročník festivalu Voicingers.

Internete, napověz: hornoslezské město Żory, česky Žárov, asi nepatří na turistické mapě Polska k nejnápadnějším cílům. Má značný dějinný a dnes i ekonomický význam. Jenže většina Žárova v závěru druhé války, ehm, lehla popelem. Nomen omen. Přestože následovala zdařilá rekonstrukce města v historizujícím duchu a dnešní centrum je architektonicky vyvážené a útulné, v zemi plné autentických památek asi pozornost davů nepřitáhne. I když naopak moderní Muzeum ohně, kde jinde by mohlo stát než v Žárech, je architektonickým unikátem. Bez ironie, i když se vám asi také hned vybavilo Cimrmanovo Muzeum peří…

Ovšem pomyslná mapa hudební, to je jiná.

Hřejivě v Žárově

Po příjezdu do Žárova (úterý 17. srpna, můj milý deníčku) čekal utrmácený hudební publicista volný večer, neb oficiální program měl začít až následujícího dne dopolední přednáškou. Omyl. Naštěstí.

Pokyn zněl: „Sejdeme se neformálně v místní vinotéce.“ Ale kdepak holdování pusté konzumaci, v Žárech totiž vlastní vinotéku Adam Oleś. Jeden z nejoriginálnějších polských violoncellistů, známý mimo jiné spoluprací se zpěvákem a producentem Grzegorzem Karnasem, zakladatelem a jedním z organizátorů pěvecké soutěže, workshopů, showcase a putovního festivalu Voicingers. Z prvního setkání budoucích pasažérů Jazz Busu se vyklubal příjemný impromptu koncert, během kterého se ke Karnasovým vokálním improvizacím a Oleśovu cellu, prohnanému efektovým procesorem a looperem, přidala i výtečná slovenská, v Polsku často působící pianistka Jana Bezek. Trocha západoafrických inspirací, něco prvků soudobé hudby, hodně hravosti a originality.

Čímž dlouhý večer nekončil. Jamy probíhají v Texasu. Texas je restaurace v americkém „dálničním“ stylu na výpadovce ze Žárova. „No dovedeš si představit, že se v motorkářské hospodě začne hrát improvizovaný jazz a sklidí takový úspěch?“ vystihl situaci milý kolega Honza Hocek. A potěšeně si mnul vous během invenčních chvilek při vstupu fenomenální polské zpěvačky Anny Gadt. Anna se nenechala svazovat bebopovým scatovým stereotypem a očekávatelnými mustry, i když se třeba odpíchla od standardu. Pouštěla se do volných, fantaskních koloratur a sférických melodických linek. Ve volné improvizaci s ní držela krok nejen sehraná Jana Bezek, ale velmi statečně i mladí hráči. Později se přidala i Marta Kloučková. „I když já zpívala jen standardy, na zcela volnou formu se ještě necítím,“ vykrucuje se odzbrojujícími argumenty, i když už dříve prozradila, že by se ráda posunula právě směrem ke kompozici v reálném čase.

To vše jaksi navíc, z radosti, mimo program. A jistě, v neformální atmosféře žárského roadhouse se příjemně povídalo.

Co tě ponouklo k tomu začít organizovat showcase festival?

Grzegorz Karnas: Už dlouhou dobu se znám s Jánem Sudzinou. Poprvé jsme se setkali tuším v roce 2008 v Košicích, kde mi Ján nabídl vydat desku u svého vydavatelství Hevhetia, pokud mám připraveného cokoliv k nahrávání. Mám pocit, že jsem byl první polský umělec, který začal s Hevhetií spolupracovat. Začal jsem label doporučovat kolegům v Polsku a zvát Jána do poroty soutěžní části Voicingers. Zkrátka, spřátelili jsme se a jednou jsme spolu jeli na showcase jazzahead do Brém. A tam nám došlo, jak je pro umělce ze střední Evropy obtížné dostat se do povědomí kdekoliv jinde. Jak je vlastně promotéři nenechají proniknout do byznysu v západní Evropě a vyvolají v nich pocit, že do téhle koalice nepatří. Polské kapely měly v Brémách v sále třeba na tři stovky jásajících takzvaných promotérů a hudebních profesionálů, ale nakonec se vrátily domů bez jediné nabídky, bez jediného pozvání na koncert. Tehdy nás s Jánem napadlo, už nevím, koho z nás jako prvního, že uspořádáme vlastní showcase. Menší, skromnější, ale takový, ze kterého si pozvané kapely odvezou víc než jen naděje a nikdy nesplněné sliby. Tahle myšlenka se stále rozvíjí. A jak vidíš, nakonec se neomezujeme jen na střední Evropu. Idea Jazz Busu je podobná principu Voicingers. Nejde nám o to, kupovat a přivážet kapely, ale vytvářet rezidenční prostor, zvát lidi jako Manu Domergue nebo András Dés, aby mohli spolupracovat s polskými hudebníky, měli čas zkoušet a vytvořit tady kapely.

Jak to přesně probíhá?

Grzegorz Karnas: Hosté přijedou s předstihem a dostanou dva celé dny na nacvičení přibližně půlhodinového showcase koncertu. Manu přijel z Francie s tím, že si chce zahrát s polskými muzikanty, ale potřebuje se cítit pohodlně, mít chvilku času na sehrání. Ne jenom rozdat noty a udělat jednu zkoušku. Lidé, kteří sem přijedou z Východu nebo Západu, jedno odkud, z různých kultur, mají možnost setkat se a vytvořit něco nového. Zároveň nemají zase až příliš času, je třeba pracovat na repertoáru opravdu intenzivně. Koncentrovat se. S čím si tu hrajeme, to je společná energie.

Máme s tímhle druhem práce zkušenosti, neděláme jen Voicingers. Před pár dny jsme produkovali koncert podle zadání Institutu Adama Mickiewicze, pro který jsme spojili čínské hudebníky, žijící v Evropě, s evropskými muzikanty. Šlo o pětasedmdesátiminutové vystoupení, pro které každý z muzikantů donesl vlastní skladbu, a podle potřeby jsme měnili obsazení, alternovali dva bubeníky, dva pianisty, dva vokalisty, basistu, kytaristu… Vznikla neuvěřitelně svěží muzika a nádherný pocit svobodné komunikace.

Proč jsi jako „hlavní stan“ putovního festivalu vybral právě Žárov? Protože jsi odtud, díky blízkosti Katovic a tamní Hudební akademie, kde učíš, a odkud se sem snadno dostanou studenti…?

Grzegorz Karnas: Je to velmi jednoduché. Protože jsem zde vyrůstal a stále tu žiji. Díky tomu, že jsem místní, se mi snadno jedná se zdejším kulturním centrem, s radnicí a místními autoritami. Snadno získám jejich podporu. Za posledních třináct let se Žárov hodně změnil. Zmodernizovali jsme kulturní centrum, dokoupili nové vybavení, sestavili výborný tým zvukařů, filmařů… A všechno je tu blízko, na dosah. Domnívám se, že festival je snazší pořádat v menších městech. Také snadněji získáte pozornost místních lidí. I když to tu není přecpané fanoušky improvizované muziky, přijdou se podívat i příznivci jiných druhů hudby. A je pravda i to, že z Katovic sem festival láká mladou krev, novou generaci muzikantů.

Letos jsme podruhé organizovali Voicingers v Česku, na čemž má zásluhu Marta Kloučková, která je nejen výborná zpěvačka, ale také praktická osoba s manažerskými schopnostmi. Poprvé se festival konal v Praze. Ale pak jsem se ptal Marty, odkud vlastně pochází? Odpověděla, že z Jablonce nad Nisou. Proto jsem jí navrhl, proč neudělat Voicingers v Jablonci? Všechno bude pohromadě, nebudeme muset ztrácet čas organizováním srazů a dopravy přes Prahu. Hotel je ve velkoměstě hodinu sem, hodinu tam. Místo, kde se pořádají workshopy, je daleko od klubu, kde se hraje, a není tam absolutně kde zaparkovat… znáš to. V Jablonci vše fungovalo po organizační stránce mnohem snadněji. Máme spoustu plánů pro tamní příští ročník. Věříme, že nalákáme do Jablonce publikum z Prahy, Brna a tak dál, aby trávilo čas s dobrou muzikou v tiché, relaxované atmosféře malého města.

***

Jazz Bus Showcase je pohyblivý hudební sv . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář