… říká si autor tohoto textu, který ani velké akce nevynechává, ale pro malé festivaly má slabost. Následující text je koláží z rozhovorů s organizátory malých, převážně hudebních festivalů, připravovaných takříkajíc na koleni, pro radost, a často za své. Proč to ti lidé dělají? Odpovídají Tomáš Sanetrník (antikvář z Liberce; putovní narozeninový festival, naposledy na Wohlmannově statku), Jan Velík, (sedlák z Čížkova; Ovčí slavnost v Čížkově), Jakub Chaloupka (památkář z Manětína; festival Oblátek u Mladotic), Radim Boháček (člověk z Prahy; festival Podzim života ve Stoječíně). Rozhovory vznikly v roce 2024.
Jak dlouho děláte vlastní festival?
Tomáš Sanetrník (TS): Trvá to už dvacet jedna let, každý rok, ovšem jeden ročník vypadnul. Hned ten druhý. To je dodnes mé malinké trauma, my jsme měli pozvaného Sváťu Karáska, on byl tenkrát v politice, týden předtím nám to zrušil a my, jak jsme v tom ještě nebyli zběhlí, tak jsme to odpískali… málo věcí mě v životě tolik mrzí.
Naše první akce ale vlastně proběhla už na podzim roku 1987 v Horní Suché na Liberecku, kliku jsme měli neuvěřitelnou. VB přijela ve chvíli, kdy se zrovna nehrálo a zkontrolovali jen pár jedinců v hospodě netušíce, že přes chodbu na sále je sto padesát mániček, které na povel zmlkly, a bylo ticho pro příslovečný špendlík. Tenkrát vystoupil Viktor Hait, kapely z Mostu, z Jablonce a Tovární komín z Turnova, kde hrál i Karel Šírek, náš současný zvukař.
Jan Velík (JV): Festival začal naší svatbou, u nás na statku ve stodole. Tak se nám to zalíbilo, že jsme začali pořádat něco podobného, ob rok. Jenže na statku byly potíže, leckdo nám tam zůstal až do úterka… Tak jsme akci přesunuli nahoru na ovčí zimoviště. V roce 2017 to tam bylo prvně, vloni počtvrté. Další ročník asi v roce 2027.
Jakub Chaloupka (JCH): Vloni to byl třináctý ročník.
Radim Boháček (RB): Předloni byl šestý ročník? Takže třeba šest jich bylo. A konalo se to každý rok. Poprvé jsme vynechali loňský ročník, protože jsem z toho byl unavený, navíc věřím, že se nám do toho bude letos víc chtít, lidi se budou víc těšit.
Jak dáváte dohromady program? Plníte si sny, kdo by tam měl hrát?
TS: Festival děláme s kámošem Vlastíkem. Jsme stejně staří, poznali jsme se jako mladé máničky. Hlavně nás dal dohromady společný zájem – Oldřich Janota, což byl pro mě asi nejvíc určující člověk v muzice. Slavili jsme spolu třicátiny, úplně náhodou, už po devadesátém roce, a protože tady v libereckém kraji nikdy nic z toho, co nás zajímalo, nebylo, tak pokračujeme. My jsme před rokem 1990 furt někam jezdili, na všechny možné baráky s komunitami mániček, nestalo se o víkendu, že bych nevěděl, kam jet. A tohle je splátka toho obrovského dluhu z mládí.
Když je člověku patnáct až osmnáct, tak je úplně přirozené, že ti nikdo nerozumí, že ty nerozumíš světu kolem sebe, je to subjektivní pocit, ale v sedmdesátých letech byl i objektivní. To byl fakt hnus, ta doba. Takže když jsem poznal libereckou partu mániček, tak mi to úplně vytrhlo trn z paty. A začal jsem s nimi jezdit na muziku.
Na tom našem festivalu máme jedno pravidlo: rok po sobě tam nehrají stejné kapely. Hráli u nás třeba Už jsme doma, velmi často Karel Vepřek, Jirka Konvrzek, Choroš… Pak je nepsané pravidlo, že to nikdy neuděláme v Liberci, aby nepřišli lidé, kteří nevědí, co s večerem, ale aby museli vynaložit alespoň minimální úsilí dojet někam vlakem, sehnat si kamaráda s autem. Vždycky je to v dosahu dvaceti třiceti kilometrů od Liberce. V Hejnicích, u Jablonného, v Petrovicích, v Jizerkách nebo na Wohlmannově statku.
JV: Vloni to bylo postavené tak, že v pátek hráli naši kamarádi Karel Vepřek, Gomerova pauza na pivo, Černá ruka, Byl pes. V sobotu to bylo rockovější, hráli Znouzectnost a Mutanti hledají východisko. Ze zamýšlených kapel, které nakonec nemohly, to byli Echt a Oswald Schneider.
Sen mé ženy, když festival začínal, byl pozvat Please the Trees, což se splnilo hned v prvním ročníku. Naopak loňský sen, pozvat Slim Cessna’s Autoclub, se přes intenzivní vyjednávání nevyplnil. Ze splněných snů zmíním ještě Rány těla a DJ Sedloně.
Pořádáme tu akci jako manželé Velíkovi, s rozšiřujícím se okruhem přátel, zdejších i z Prahy. Letos se podruhé kromě hudebního programu konala soutěž ve stříhání ovcí.
JCH: My organizátoři jsme čtyři kamarádi a všichni jsme z Kralovic, malého městečka, a s kulturou je to tam takový blbý. Jsme mezi Plzní, Rakovníkem a Žatcem. Nikdy tam nic moc nepulzovalo. Až jsme si řekli, tak si to uděláme sami. A proč na Oblátku? Oblátek je letní dětský tábor, kam jsme jezdili od dětství, i můj táta sem jezdil jako dítě. Takže proto tady. Od začátku nám hrajou známí, kamarádi. A v podstatě to takhle držíme doteďka, že buďto jsou to kamarádi a známe se dlouho, nebo se s nimi někde seznámíme a slovo dá slovo. Není to tak, že by se nám něco líbilo a zkoušeli jsme, jak to vyjde cenově. Takhle to nebylo a není.
Stabilně tady hrajou třeba Lenthilium, Pesopír, což jsou plzeňský kapely, stejně jako Beatové družstvo Sokolov čili Blahobeat, to je zase loketská klika, Nauzea Orchestra. Sny se nám plní neustále. Nemáme velký ambice, ale vždycky jsme spokojení.
RB: Dělali jsme to vždycky dohromady s kamarády z naší kapely The Group, to znamená já, Prokop Tomášek, Martin Petrásek, Štěpán Suchochleb, Ondřej Bezr a Ondřej Konrád, plus hosté, kteří se v opilosti vetřeli na jeviště. Koná se to u nás na statku.
První festival proběhl tak, že jsem dojel pro betonové kvádry, z nichž vznikla podstava pod pódium, na to se dala prkna z pily, a bylo jeviště. Jako záminka posloužilo uklizení stodoly. Díky pilinám na zemi a dřevu podél stěn tam vznikla perfektní akustika, ale první ročník se uskutečnil stejně bez diváků, protože jsme je tam nechtěli. Přijely tam kapely, naši kamarádi, což byli The Kingsize Boogiemen, pak Prokopova kapela Abigail Ybarra a Sketa fotr… hráli jsme si navzájem. To bylo nejlepší. Pak už se tam objevilo víc lidí, přijely kapely z Prahy i ze Slavonic.
Stála za tím vždycky jenom chuť organizovat ve stodole undergroundový festival, který si budeme dělat po svém, pro známé a pro kamarády, a budeme z toho mít radost. Budeme si hrát, co chceme, dokdy chceme, a bude to fajn. To se povedlo.
Jak festival financujete?
TS: My jsme už střední třída, tak si to můžeme jednou za rok dovolit. Nechceme vybírat, i když možná klobouk by byl dobrý, hlavně aby lidi nemuseli řešit, co mají přivézt jako dar, a mně se nehromadily flašky ve skříni. Ale jsou to narozeniny – takže co by měli platit?
JV: Vstupné je dobrovolné. Pivo letos uvařili kamarádi sládci.
JCH: Musíme zaplatit správcům tábora nájem, elektriku, ale hlavně všechno tam musíme přivézt. Přece jenom je to tábor – s jedinou společenskou místností, která není moc velká. Hodně pomáhá vojenský stan venku. Jedna kapela se chystá, druhá hraje a obráceně, taky se to dá zvládnout za jeden den. Za ty původní dva dny jsme už byli úplně vyřízený. Vstupné je doporučené, z baru a z kuchyně se musí zaplatit všechno. Kapelám se snažíme dát aspoň cestu. Někdo řekne, že nic nechce. Snažíme se, aby všichni byli spokojení. Nerad ale licituju. Nehledám sponzory, bylo by fajn, kdyby nám někdo něco dával, ale zase je to už závazek. Radši takhle. Byly roky, kdy jsme projeli dvacet tisíc, ale třeba proto, že jsme pivo rozdali… Tak dal každý bůra. Teď nám to vychází – nula.
RB: Ze začátku každý přinesl nějaké pití a jídlo a zbytek se zaplatil. Alkohol byl zdarma. Pak už jsme měli stánek s pivem a občerstvením. Vždycky byl plán vybrat vstupné a vždycky jsme na to zapomněli.
Stal se vám nějaký průšvih?
