Album Invisible Faces natočil kontrabasista a skladatel Tomáš Liška se dvěma českými spoluhráči (kytarista David Dorůžka a bubeník Kamil Slezák) a se srbsko-tureckým duem Nikola Zarić a Efe Turumtay. Pro koncertní variantu projektu, která funguje ve čtyřech, bez kytary, zvolil Liška název Invisible World Quartet, jímž odkazuje ke svému staršímu albu Invisible World.
Tomáši, tvé aktuální album Invisible Faces sice navazuje na titul Invisible World z roku 2009, ale mezitím jsi nahrával a koncertoval s mnoha jinými sestavami. Jaká tedy byla cesta k novému albu? Vnímáš je jako pokračování Invisible World, nebo jde o dva samostatné projekty?
Myslím, že platí tak trochu obojí. Poté, co jsem natočil Invisible World v triu s Davidem Dorůžkou (kytara) a Danielem di Bonaventurou (bandoneon), říkal jsem si, že v téže sestavě už další desku připravovat nebudu. Chtěl jsem si vyzkoušet další věci a zvuk, takže postupně vznikl můj kvintet Pénte a deska Bercheros Odyssey, Milokraj s Martou Töpferovou, trio s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem. Postupem času jsem však začal pomalu přemýšlet i o volném pokračování Invisible World. Za těch sedm let jsem potkal nové muzikanty, s nimiž bych si dokázal představit spolupráci, při níž bychom zachovali ducha té první desky a zároveň tam přinesli nové vlivy. Svěřil jsem se s tím vydavateli Petru Ostrouchovovi. Nějakou dobu to zrálo v našich hlavách, až to vykrystalizovalo v konkrétní představu, a tak jsme se do toho pustili.
Členy tvé nové mezinárodní skupiny jsou srbský akordeonista Nikola Zarić a turecký houslista Efe Turumtay, kteří vystupují i jako duo. Jak jsi na ně narazil?
S Nikolou Zarićem jsem se potkal na Slovensku v projektu Flamenco Experience 6, který dával dohromady kytarista Stano Kohútek. Já akordeon miluju a bylo mi jasné, že toto neskončí jen u jedné spolupráce. Logicky pak následovalo to, že mě Nikola seznámil se svým tureckým spoluhráčem Efem, kterého jsem už prostě musel do svého projektu zapojit! Asi víš, jak mám rád propojování tradic nebo etnických vlivů s moderní hrou na nástroj, a tito dva muzikanti obě tyto polohy dokonale ovládají.
Chtěl jsi od počátku psát právě pro akordeon a housle, nebo výslednou formu skladeb ovlivnili až tito konkrétní hudebníci?
Bylo to tak půl na půl. Asi tři skladby vznikly už krátce poté, co jsme natočili desku Invisible World. Měl jsem je připravené v šuplíku, ale nedošlo na ně. Ale skladby jako Bartaruga, Safran nebo Kalimba jsou inspirované až novou sestavou.
V čem je pro tebe tato srbsko-turecko-česká sestava jiná než trio na prvním albu?
Je to pro mne jako hráče především další výzva. S novými národnostmi přišly nové formy a rytmy. Musel jsem si zprvu zvykat na to, že Nikola Zarić spustí svoje národní srbské rytmy na devět dělené jinak než po třech, ale strašně mě to baví.
Měl jsi vůbec někdy blízko k balkánské nebo turecké hudbě?
Vždycky mě to fascinovalo jako každý folklor, ale nikdy jsem takové nahrávky cíleně nestudoval a nehrál.
Na album jste vedle tvé autorské tvorby zařadili tureckou lidovou píseň Bahçada Yeşil Çinar. Jak jste na ni přišli?
Asi den před natáčením, když jsme dokončovali repertoár, nám Efe řekl, že by chtěl zkusit nahrát tuto píseň. Celkem spontánně a rychle tak vzniklo aranžmá, které se myslím vydařilo. Ta píseň má v sobě strašnou sílu, mystiku a klid. Vnímám ji jako takový malý klenot na té desce.
Efe, který ji zpívá, se na pár minut stává frontmanem. Cítíš se při koncertech během této skladby jinak, než když hraješ vlastní skladby?
Vůbec ne. Necítím se jako hráč v jiné poloze. Prostě dáváme lidem v tu chvíli další přidanou hodnotu v podobě zpěvu. Náš zvuk dostává další rozměr. Efe chtěl tu skladbu nejprve nahrát jako instrumentální, ale já jsem mu navrhl, aby ji i nazpíval. Nevěřil si, ale znělo to skvěle, ostych byl zbytečný. První hlas nazpíval na druhý nebo třetí pokus, jenomže potom chtěl po nás, abychom nazpívali vokály! Do těch čtvrttónů, s nimiž operoval, nemělo vůbec smysl se pouštět. A tak šel Efe znovu do studia a dal ty zbylé hlasy napoprvé.
Zmínil jsi už další projekty, na kterých ses v poslední době podílel. Čím vším tedy v současné době hudebně žiješ?
Už několik let je páteří mých koncertů skupina Druhá tráva s Robertem Křesťanem. S ní připravujeme novou desku, i když je to vždy běh na dlouhou trať. Kromě toho se teď hodně věnuji právě skupině Invisible World. Jsme pozváni na prestižní world music festival Ritmo do Budapešti, na jazzový festival do Káhiry, v listopadu budeme mít tři koncerty v Polsku a v prosinci jedeme malé turné ve Skotsku. V tuhle chvíli už mohu potvrdit i turné v Japonsku koncem jara 2018 a jednáme i s partnerem v Jižní Koreji. Mám radost, že se otevírají cesty i do Asie. Stále máme také hodně koncertů s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem a vystupuji také se sestrami García ve skupině Kon Sira. V září jsem se pak podílel na zajímavém „visegrádském“ projektu, který sestavil skvělý maďarský perkusionista András Dés a v němž dále hrají slovenský trumpetista Oskar Török a polský kytarista Szymon Mika. Plánujeme s nimi turné po Slovinsku, Polsku, Maďarsku a Bulharsku na únor 2018. Je tedy na co se těšit.
V červenci jsi s Invisible World Quartetem vystoupil na mezinárodní konferenci Czech Music Crossroads v Ostravě a podle hlasování diváků jste byli nejzajímavější ze čtrnácti účinkujících kapel. Proč ses vůbec na Crossroads hlásil?
Protože jsem tentokrát daleko víc věřil tomu, že to bude mít nějaký smysl. Z Crossroads se stává skutečně prestižní konference, na kterou jezdí zajímaví delegáti a program workshopů a přednášek je na vysoké úrovni. Dále Invisible World cítím v tuto chvíli jako svoji asi nejsilnější kapelu. Naše představy o zvuku, o tom, jak by to mělo hrát, ale i jak vypadat na pódiu, se absolutně shodují, což myslím vyzařujeme i na posluchače. A reakce publika tomu odpovídá.