Marcus Miller

Brno, Janáčkovo divadlo, 4. 11. 2022

Po všech čínomorových odsunech a peripetiích, konečně. Marcus Miller dorazil na JazzFestBrno vitální, mladistvý, ve zjevně radostné náladě. Uznale si pomlaskával, když se spoluhráčům dařila sóla, což bylo pokaždé, a spokojeně se usmíval, když si užíval aplaus za ta svoje. Obsazení kapely se mezi odkládanými šňůrami lehce proměňovalo, ale i když nelze srovnávat neslyšené, nemyslím, že ke škodě věci. Co persóna, to mistr. Třeba takový Donald Hayes, saxofonový střelec se zápisy u Jamese Browna, Stevieho Wondera, Queen Latifah, Chaky Khan a dalších těžkých vah, který nakonec dorazil místo „plánovaného“ Alexe Hana, saxofonisty posledního Millerova alba Laid Black. Když si v závěru skladby Untamed stoupli Hayes a pan kapelník proti sobě a vypalovali laufy přesné málem jako přes oktavér (ale zase s lidskými osobitostmi v řádu témbru, výrazu, feelingu), bylo to jako telepatie. Navíc nešlo jen o hvězdné chvilky, Hayes exceloval permanentně. Bubeník Anwar Marshall reagoval na sebemenší Millerovy náznaky, gesta, pohyby a mrknutí oka, i ty nejkrkolomnější změny tempa klouzaly hladce a plynule. Xavier Gordon přesně vyciťoval, kdy jen syntezátorově mlžit podklad, kdy vypálit sólo na Fender Rhodes nebo zhutnit riff hammondkovým modulem. A jistě, že všichni hráli bez notiček.

Samozřejmě, pokud šlo o dlouhodobějšího člena Marcusovy kapely, trumpetista Russell Gunn, ve vlastních projektech hodně významný průkopník jazz/hiphopové fúze, tak ten bral dech. Doslova. V Mr. Pastorius (z repertoáru Milese Davise) předvedl sólo málem „do vyplivnutí plic“. Velrybí nádechy, samozřejmě mimo mikrofon, slyšitelné až vzadu v sále, možná byly, možná nebyly na efekt, součást show. Ale ten tón, ta brilance i prožitek v zdánlivě „nekonečných“ kaskádách tónů… Nebylo třeba srovnávat s Princem temnot, Gunn hrál prostě famózně a po svém. Mimochodem, vzpomínky na Millerovu davisovskou éru. Pan kapelník byl vtipný a skromný, právě když uváděl svoji hudební poctu Jacovi Pastoriovi: „Tohle vyšlo na desce Amandla… Měl jsem to štěstí, že jsem mohl napsat pár skladeb pro Milese Davise…“ (přerušuje ho potlesk) „Ale no jo, no jo, to bylo v 80. letech, to jste ještě nebyli na světě…“

O výjimečné virtuozitě samotné legendy samozřejmě nebylo pochyb, ostatně i v Česku už Miller v minulosti naživo předvedl, co umí. Ale stejně jde pokaždé o pozitivní šok, takový zážitek se neobrousí. Nejde jen o ekvilibristický slap, bleskový tapping a ohýbání strun v elastických melodických obloučcích. Není tak důležité, že mozek našince nepobere technické kejkle, které baskytarový guru předváděl třeba v 3 Deuces či v Run For Cover. Nejlepší na tom je, že on jen nestřídá basovou, sólovou a čistě melodickou roli nástroje, u něj vše splývá v jedno zároveň a nepůsobí dojmem sólistického honění trika „koukejte co umím“. Jde o přirozeně tryskající, neokázalou muzikantskou radost.

Dramaturgii koncertu vyvážil Miller mezi funkové vzlety, fusion nápory, „osmiválcové“ groovy a plochy baladické, možná nejpůsobivější. U mě by volba skladby večera padla asi na Gorée se sugestivním slovním úvodem. I když Marcus vysvětloval, co už zasvěcení posluchači věděli: „Před dvanácti lety jsme měli koncert v Senegalu a promotér nás vzal na krátký výlet loďkou na ostrůvek Gorée. (Leží v zátoce starého dakarského přístavu, pozn. aut.) Ukázali nám tam i bývalé vězení pro otroky. Tři sklepní místnosti, jednu pro muže, jednu pro ženy a jednu pro děti. Odtud se otroci překládali do lodí, kdo byl slabý nebo nemocný, cestu v podpalubí nepřežil… Dovedete si představit, co jsem cítil. Tohle přece byli moji předci. Cítil jsem hněv. Smutek. Ještě větší hněv. Ale tuhle skladbu jsem napsal jako oslavu nezlomnosti lidského ducha, oslavu vůle žít a přežít. Vlastně se tak hodí i pro dnešní šílenou dobu.“ Zadumanou, posmutněle melodickou melodii Gorée hrává Marcus na svůj druhý nástroj, na basklarinet, a Brno nebylo výjimkou. Zprvu se pokládal do melodie jen v triu s bicími a klávesami, ale magický moment nastal, když se do trojhlasu přidal i saxofon s trubkou. Teprve v závěru si Miller vzal baskytaru a skladbu vygradoval do nebývalé hymnické síly. Jako kdyby chtěl zbourat zdi všech kobek, i těch myšlenkových. Vznosný motiv podložený dunící, rezonující a žvoucí basou pochopitelně „zboural“ i sál Janáčkova divadla. Nejcitovější moment.

Nadšení v hledišti ale ještě stouplo, když na smuténku s dravým finále navázala „milesovská“ sofistikovaná dupárna Tutu. A narostlo znovu, po prvních standing ovations, v publikem dozpívávané cover-verzi broučího evergreenu Come Together. A ne, to ještě nebylo vše. Jako druhý přídavek následovalo euforizující provedení kompozice Detroit. Dokonalý nášup dokonalého večera.

 

Přidat komentář