Marcus Vergette: The Marsyas Suite; Uwe Oberg/Rudi Mahall/Michael Griener: Lacy Pool_2

Především si musíme uvědomit, že Američan Marcus Vergette (1961) je mnohoobročník: pracuje jako skutečný farmář, umělecký zvonař, filmový tvůrce, hudební skladatel a muzikant. Údajně spolupracoval i s orchestrem Mika Westbrooka a jeho skulptury můžeme vidět v Arménii, Americe, Anglii, Maďarsku a dokonce i u nás (a už pracuje na další zvonové soše pro Kypr). A nyní – po dvou letech od nahrání – mu dal příležitost i Leo Feigin, když na svých Leo Records vydal The Marsyas Suite, inspirovanou Tizianovým obrazem Potrestání Marsya (1570–1576), který se nachází v Kroměříži, a potažmo starořeckou mythologií. Role v obsazení Vergette rozhodil takto: Tom Unwin u klavíru symbolizuje Apolla, Roz Harding s altsaxem zastupuje satyra Marsya a jako múzy fungují s autorem kontrabasistou violoncellistky Lucy Welsman a Janna Bulmer. Celý rozvětvený flétnový příběh s řadou peripetií je rozhozen do čtrnácti olympských zastavení, je nosný i vznosný, zároveň však i rozkolísaně poslož(ň)ovaný. Jeho vyhlušovaně rozkomíhaný děj kolísá mezi bryskní, až břitkou naléhavostí a rozkochaně swingovou tanečností, mezi celkovými rušnými party, připomínajícími občas slézání hory (Olympu), a sólovými nebo polosólovými vstupy, v nichž každý nástroj přispívá k proměnlivosti vzrušivé atmosféry. Tu  rozprávěčsky rozvíjí odvážný klavír, (pro)následován tu zbrklými, tu váhavými celly a pikolován basou do vláčného meditování a rozbřeskován saxem. Vše se proměňuje i v samotných peripetiích, když se dění bez zábran posouvá a klavír jednotlivé akce vyzvoňuje a basa si to vychutnává; když v určitém okamžiku všichni souběžně čapnou téma a poskočně je vypiplávají do výsostné rozehranosti, dochází až k mažoretkové sběrnosti, kterou prostřídá zdánlivě mimoděčná a vodovážná rozvážnost cell a basy. Jako na obrtlíku se střečkující nástroje rozmelodizují v rytmickém mumraji do kurtweilovské opojnosti, dokud basa před(po)vídavě melodii neuskřine a nepřeklopí do rozevíravé šolíchavosti. Rozburácená i ztlumovaná nástřelnost klavíru vždy znovu rozžije příběhovost, a ta je okamžitě rozváděna výbušně dramatizující altkou a posléze i vlídně chlácholivou měkkostí cell, jejichž lichotivé slitovnosti podlehne i klavír a celý spor ztajnosnubní. Odtud je to už jenom krůček ke konečnému pozpěvně unášivému doreprízování s vizionářskou altkou. Že se nám celkové oscilování tématu může jevit spíše vnějškově naodivné? Že jde spíše o neobvyklou melanž z ustálených postupů, nežli o objevování nových zřídel? Proč ne? I tak jde o pozoruhodný (hokus) pokus, který si rádi poslechneme.
Steve Lacy (1934–2004) jako skladatel je stále znovu přeobjevován různými hudebními spojeními a popularita jeho odkazu se skoro začíná přibližovat zaujetí Monkem. Součástí této invaze je i CD Lacy Pool_2, kterou v mainzském Klangraumu loni nahrál pianista Uwe Oberg (a není to poprvé, co se s Lacym potýká) s klarinetistou Rudim Mahallem a bubeníkem Michaelem Grienerem. Tato trojice působí ve všech devíti vybraných skladbách dojmem samozřejmosti, jako by každému z nich Lacy vrostl pod kůži. Děje se tak bez obvyklé dedikační úlitby. Tady se totiž setkáváme s prezentací skutečně živoucího odkazu a tento převod do jiné, značně neobvyklé nástrojové dimenze, kdy obvyklou sopránku (vy)nahradí Mahallův klarinet nebo dokonce basklarinet a bezbasové trio rozklene roli kvarteta, působí s vehemencí, je v každé kompozici znovu rozjařován s trojpólovou spádností a rozkochaností. Obergův bystronohý klavír je výstřižně bravurní, prorytmizující, průklestný, vtíravý, vciťující se do lichotivosti i (s)ráznosti, je provazivostní a ví, kde nesmí chybět ať s jemnou dotýkavostí, navozující dojem improvizování, nebo s výzevnou pohnutlivostí. Mahallovy klarinety jsou střídavě rozbojně vyrašivé, roztěkávaně průbojné,  trikově laškovné, holedbají se, fukéřují, pozdvihnou bluesové téma do vtíravé lahodnosti, s rozkošacovanou výzevností oponují námětu trablů, neuznávají navozený motiv klišé, vydýchávají jednotlivé závažné momenty s pokorou i zavzdorováním, proporcovávají se s ostatními v malých opakovaných dávkách a zhupech, vydůrazňují hrouživou snivost, ale dokáží vyrukovat i s vévodivou nestřídmostí na hraně citlivé dekonstrukce. Bicí všemu, co se děje, podstrojují, vakuují dějovost, vždy přesně vědí, jak mají zareagovat, zda taktně či vehementně, podržují neustálou rytmičnost od námluvné subtilnosti k nestřídmému prorachocování. Na tomto albu se neustále něco děje, bezodešně a bezodyšně, hudebníci si přebírají role, aniž někdo z nich stagnuje víc než na chviličku, vše probíhá v jednom reji bez jakéhokoli okolkování s neustále vyrojovanou ohnivostí až po závěr, kdy klarinet všechnu tu výzevnost překlene a zohlední. Myslím si, že Lacy by měl z poslechu tohoto alba stejné potěšení, jaké jsem zažíval já.

Leo Records, 2017, 60:59; Leo Records, 2017, 48:15

Přidat komentář