Margo: Ráda žiju z náhodných událostí

Pod jménem Margo působí skladatelka a zpěvačka Aneta Martínková. Tvůrčím přelomem se pro ni stalo její půlroční studium ve Spojených státech. Zde načerpaná inspirace vyústila koncem loňského roku ve vydání debutového alba s názvem First I Thought Everyone’s Staring at Me but Then I Realized Nobody Cared – All the Creatures I Met Sitting on the Back Seat and How to Deal with What I’ve Learnt. Obsahuje osm hudebně vyzrálých písní nesoucích podobně dlouhé názvy jako samotné album. V každé z nich se Margo vyrovnává se zážitky, které ji v Americe potkaly. Album vzbudilo mezi pořadateli velký zájem o koncertování Margo (vystupující se skupinou se stejným názvem) a vedlo také k nominaci na cenu Radia Wave Czeching 2019.

 

 

Tvou tvorbu hodně ovlivnil tvůj pobyt ve Virginii. Kde se vzal nápad tam odcestovat?
V dnešní době je cesta do zahraničí běžnou součástí vysokoškolského studia. Lákalo mě odjet mimo Evropu a s univerzitou ve Virginii má fakulta mezifakultní dohodu. Díky tomu zde byly dobré podmínky ke studiu. Lákalo mě podívat se do toho „melting pointu“, protože tam vznikají velké věci. Doufala jsem, že tam najdu stimulující prostředí a to opravdu klaplo. Měla jsem učitele, se kterým jsem si hudebně výborně rozuměla a který mě motivoval. Když člověk odjede, má zostřené vnímání a více nasakuje vše kolem. Měla jsem čas studovat, čas přemýšlet a čas jezdit a měla jsem platformu k tvoření a poznávání.

Nakonec z toho bylo album. Jak jsi spokojená s jeho přijetím?
Jsem strašně ráda, že mám pozitivní reakce od lidí, kterých si vážím. Po jeho vydání jsme také hodně koncertovali.

Co o tobě prozrazují dlouhé názvy tvého alba i jednotlivých písniček?
Já jsem užvaněná (smích). Ty dlouhé názvy mám ráda, protože jsem v nich nechala kus sebe a řekla jsem to tak, jak jsem zvyklá. Já jsem si často nejistá tím, co říkám, hodně se přeříkávám, vracím se zpátky a opravuju a myslím, že ta užvaněnost a nejistota z těch názvů plyne. Mluvím hodně, mluvím rychle a ty názvy jsou přesně takové.

Byly dlouhé názvy inspirovány písněmi zpěvačky Fiony Apple?
Když jsem přemýšlela, o čem písnička je a jak by se měla jmenovat, tak jsem to sama sobě vysvětlovala: Ta písnička je o tomhle, o tomhle a tomhle, a říkala jsem si: Jak já to sakra pojmenuju, vždyť to jedním slovem nejde. A tak jsem si řekla, že toto moje vysvětlení hodím na papír. Nešlo o inspiraci Sufjanem Stevensem nebo Fionou Apple v tom, že bych se rozhodla, že to budu dělat jako oni, ale řekla jsem si: Hej, vždyť oni to taky dělají, tak proč bych já nemohla?

Máš již nápad na nový koncept pro další album?
Nad tím těžce přemýšlím, ale vybraného ještě nic nemám. V hlavě mám koncept na EP, kde mě inspirovala loňská cesta s kamarádkami po Ukrajině. Cesty jsou na to fajn, protože člověk není zahlcen každodenníma blbostma. Chtěla bych ale docílit toho, že už nebudu utíkat od svého každodenního života, ale nebudu se bát se v něm rýpat a budu si hledat inspiraci v něm.

Je tedy šance, že by byl nějaký další koncept založen na tvých zážitcích z Prahy a texty bys napsala v češtině? Texty jsou v tvém případě hodně důležité a domácí publikum by jim mohlo lépe rozumět.
Já se té češtiny trochu bojím. Se zpíváním v ní mám strašně málo zkušeností. Už na střední, kdy jsem anglicky pořádně neuměla, jsem psala anglické texty. Nevím, jestli jsem schopná napsat dobrý český text, a nevím, jestli by to neovlivnilo kvalitu zpěvu. Možná to zkusím a uvidím, ale aktuálně to neplánuji. Když jsem byla v Americe, tak se mi strašně líbilo, že jsem se nacházela v mezinárodním kolektivu, a i když byli spolužáci z různých zemí, tak těm textům rozuměli. Nejde o to, že bych primárně směřovala do zahraničí, i když bych chtěla uvažovat i o koncertech v sousedních zemích.

 

 

Jak funguje label Bad Names, u které jsi album vydala?
Dramaturgicky label vede Tomáš Havlen, já mám na starosti spíše organizační záležitosti. Myslím, že hlavní síla toho kolektivu je v tom, že v Čechách ten label nemůže fungovat tak, že bude poskytovat muzikantům zázemí, ale může takto fungovat kolektivně. Každý z nás umí něco a vzájemně si tím přispíváme. Je to tak trošku taková manufaktura. Tím je to hezké a zároveň funkční.

Budete přibírat další hudebníky?
Další lidi přibíráme. Vždycky to ale vzejde z nějaké intimní interakce vzniklé z přátelství.

V současnosti studuješ nová média. Používáš nějakým způsobem znalosti z tohoto oboru?
Já jsem typický felďák (student filosofické fakulty, pozn. aut.) v tom, že si z té školu neumím odnést nic praktického. To studium nových médií mi ale hodně formuje uvažování nad hudebním průmyslem, nad politikou našeho labelu, distribucí hudby a obecně nad povahou internetu a tím, jak s labelem do internetového prostoru vstupujeme.

Tvé písničky vyprávějí o zkušenostech z cesty po Americe. Můžeš nám představit obsah některé z nich?
Písnička, kterou mám moc ráda je, The Song I Wrote After having a Breakdown in the Greenfields Nursing Home. Well, Fearing Death Is Useless. Je o situaci, kdy jsme se v Americe museli zapojit do dobrovolnické práce v dětských domovech nebo v domově důchodců. To jsem byla v Americe tři týdny a cítila jsem se strašně unavená, protože na mě dolehl kulturní šok. Přišli jsme do pečovatelského domu a jeho ředitelka nás tam prováděla. Já měla už od puberty strach ze stáří a z toho, že mi něco utíká. Už od patnácti jsem si připadala strašně stará.

To je normální. A pak člověk lituje, že si mládí víc neužíval, místo aby se děsil, jak rychle ubíhá.
To je klasika. Teď se toho zbavuju, ale tehdy to bylo silné. Jak jsem byla unavená, a proto přecitlivělá, tak tam na mě moje strachy obzvlášť padly, když nás ředitelka dovedla do pokojíčku, otevřela dveře a řekla (jak mám v tom textu): „Wednesday is our saloon day.“ Středa byl speciální den, kdy je tam chodili česat, dělat jim nehty a tak. Seděly tam babičky s hlavami v kadeřnických tubusech a dívaly se nepřítomně před sebe. To mě dorazilo, odešla jsem ven plakat a sesypala jsem se. Ale pak jsem si řekla, že život tak jde a já se z toho nesmím hroutit, protože čím víc se budu hroutit, tím víc mě to bude dohánět. A že musím najít zdravější přístup k životu, a ne fňukat, že budu stará.

Představíš nám ještě druhou písničku?
Ještě jsem asi nikdy nemluvila o Sitting in the Car with a Person You’ve Just Met. In an Foreign Country… bla bla bla (smích) This Ephemeral Moment of Feeling Young and Reckless… něco takového.

 

 

To není legrace, říct ten název.
Není, ale je druhá na desce. Já to vždycky říkám těmi čísly. Můj kamarád mě vytáhl do Washingtonu. Byla to taková hurá akce. Přijeli jsme tam a neměli kde spát. Seznámili jsme se tam s politickou komentátorkou BBC, která se účastnila workshopu, na který jsme jeli, a ona nám nabídla, ať u ní přespíme. Byl to takový úplně filmový moment. Ona byla hodně energická a soběstačná. Měla mercedes, na který byla pyšná, že si na něj vydělala, a měla byt ve skleněném věžáku, ze kterého jsme koukali na celé město. Já hrozně ráda žiju z toho, že se něco náhodou stane. Ten song jsem napsala o pocitu, že mi bylo dvaadvacet, přijela jsem do cizího města a potkávala jsem lidi, kteří mě vzali do svého bytu. Člověk v těchto chvílích zažívá nečekanou intimitu, kdy si je s tím člověkem blízko a řekne na sebe věci, které by někomu, s kým se vídá denně, neprozradil. To bylo hrozně hezké a silné. Byla v tom intimita a velké porozumění a já si chtěla ten pocit v té písničce zakonzervovat.

Kdo jsou tvoji hudební oblíbenci?
Když jsem přemýšlela nad jmény, která pro mě byla stěžejní, byly to často ženy. Fiona Apple – tu mám na plakátě nad gaučem. Hodně mě ovlivnila Bat For Lashes a dále St. Vincent. Ale taky miluju Boards of Canada a samozřejmě Sufjana Stevense. Mám to rozstřelené napříč scénami, proto je pro mě těžké vyjmenovat nějaké oblíbence.

A pokud jde o českou scénu?
Strašně ráda mám textařství Šampóna z Prodavače a ze Sporta. Jeho druh výpovědi mě hodně ovlivnil. Miluju svoje kluky z Bad Names. Ti mě provedli hudebním životem: vyrostla jsem se Sundays On Clarendon Road, s Post-hudbou a Spomenikem a vděčím jim za mnohé.

Přidat komentář