Mari Boine: Idjagiedas

11_06_IdjagiedasKdyby severský národ Sámiů neměl už od roku 1986 svou hymnu, mohla se jí stát kterákoliv skladba z IDJAGIEDAS (Universal, 2006, 58:21), pravděpodobně nejkrásnějšího alba, jaké kdy zpěvačka Mari Boine natočila.Pryč jsou ale doby kdy hudba pro Mari Boine představovala hlavně terapii na smutek a beznaděj, kdy se v písních slavné desky Gula Gula (1989) zalykala nespravedlností a bolestí z útisku Sámiů. Hněv vystřídala pýcha, bojově rozkročený, už ale rozvážný oslavný tanec, přestože mnohým problémům zdaleka ještě neodzvonilo. Zpěvaččin zápas za znovuzískání sebeúcty Sámiů ztratil možná na intenzitě, leccos se přece jenom změnilo, ale zas tak úplně neskončil, jak je patrné z anglických překladů textů. Jejich ostří zmírňuje smířlivá, metaforická lyričnost. Mari Boine své pocity a rozpoložení našla v básních dvou sámijských autorů – Karen Anne Buljo a Rauni Magga Lukkari. Jejich písničkový gobelín je utkán ze šamanského duchovna, sámijské božské mytologie a těsné spjatosti s přírodou. Mari Boine přiznává, že se díky nim dokázala ještě hlouběji ponořit do své tradiční kultury; okouzlili ji natolik, že jim ve dvou skladbách podřídila i vlastní imaginární jazyk zrozený z duše, nikoliv z rozumu. Ocitá se tak v rukou noci, jíž napospas přenechává své tělo. Na rozhraní dávnověkosti a přítomnosti se díky Karen Anne ocitla v zármutkem přetékající skladbě Reindeer Of Diamond, popisu konfrontace původních obyvatel s nenasytností nadnárodních těžařských firem po přírodním bohatství, vztahující se symbolicky i na jiné národy („velké chamtivé bestie z oceli si našly cestu do naší země).
Odtud pramení také obvyklým kategoriím vzpírající se hudba: gabrielovsky naléhavá, chrámově uhrančivá, šamansky transovní, v úvodní skladbě Vuoi Vuoi Me melodicky teplá jako obrazy Van Gogha a odvážně otevřená způsobem, že dovoleno je vše, jestliže výsledkem bude pozitivní atmosféra, což platí především pro opětné sblížení sámijského joiku s prastarými křesťanskými žalmy mariánského kultu, blízké černošským gospelům. Z několika veršů Irresistible Mari vykouzlí s kytarou Terje Rypdala intenzivně magické ohnisko nedefinovatelného jasnozření, schopného zastavit čas. „Tvořím intuitivně, netoužím po zkoumání, jak má hudba vznikla, jak ke mně přišla, protože pak začnete přemýšlet, sebe sama cenzurovat. Jedno ale vím určitě, jsme součástí přírody, ne jejími pány a to dává mé hudbě silný pocit vzájemnosti“, říká Boine. Mistrovsky si Mari Boine počíná ve vzrušivé konfrontaci elektroniky s lokálními akustickými nástroji, pro něž tím na globální scéně pomáhá nalézt nové uplatnění, s akcentem na jejich národnostní původ a vybraných částečně skrze podobně drsnou kolonizátorskou zkušenost.
Ačkoliv je jejich půjčování dnes běžné, neřku-li módně zneužívané, u Mari Boine vše vychází zevnitř úchvatného, tvárného, v různorodých polohách nepolapitelného hlasu, plného touhy spatřit vysněného posvátného diamantového soba. Žádá si přitom povzbuzujícího podbarvení od zimbabwské mbiry, jejíž kovové jazýčky rozdrnká Sibusisiwe Ncube, posvátné loutny guimbri marockého bratrstva Gnawů v rukách Malika Makoufa, jednadvacetistrunné harfy kora gambijského griota Sanjally Jobarteho nebo peruánských fléten a charanga dlouholetého zpěvaččina spoluhráče Carlose Zamata Quispeho.
Polský sociolog Zygmunt Bauman napsal: „Budoucnost neexistuje. Vychází z toho, co lidé udělají.“ Budoucnost národa Sámiů je s Mari Boine určitě na dobré cestě.

Přidat komentář