Maria McKee: La Vita Nuova

Fire Records/Afar, 2020, 64:20

Titulní píseň La Vita Nuova inspiroval Dante a jeho stejnojmenné vyznání Beatrici z konce 13. století, má ovšem i druhý, na první dobrou rozpoznatelný osobní význam. Maria McKee začala nový písničkářský život po dlouhé odmlce od povedeného alba Late December (2007). Ne, že by mezitím umělecky mlčela. Publikovala povídku, podílela se na produkci nezávislých filmů, kde se mihla i ve vedlejších rolích či přispěla soundtrackem. Tu a tam i zaměstnala hlasivky, třeba na God Don’t Never Change (2016), tributním albu bluesmanovi Blind Williemu Johnsonovi. Ale písničkářskou múzu neprobudila.

Eklektická Američanka mohla v Novém životě navázat na kde co. Má za sebou členství v cow-punkových Lone Justice, kterým napsal song i Bob Dylan. Poučné partnerství s Benmontem Tenchem, pianistou Toma Pettyho. Duet se Stuartem A. Staplesem z Tindersticks. Sama psala hity pro jiné. Natočila sérii přesvědčivých, často naštvaných a místy dost hlasitých písničkářských desek a také nepěkně patetickou filmovou baladu, která jí Ukázala nebevydělala na slušný důchod. Tentokrát však zkusila zase něco jiného. Už na jejím sólovém debutu z roku 1989 sice hrál i jeden z vynálezců britského folkrocku Richard Thompson, tehdy však spíš sloužil americaně.

Nyní se písničkářka přestěhovala do Londýna a cíleně se nechala ovlivnit ostrovní tradicí. Sama jmenuje jako vzory dámy Sandy Denny a Kate Bush. K tomu se ponořila do četby Williama Blakea či Johna Keatse, píseň Ceann Bró inspiroval irský básník a mystik William Butler Yeats. Maria vše vstřebala, ale napsala a vyzpívala po svém. Nejde o pustou stylizaci. Když spustí Right Down To The Heart Of London, slyšíme Američanku v Británii, věrnou genům tamních předků. Jediná slabina snad spočívá v tom, že po dlouhém nahrávacím půstu si McKee dopřála až příliš opulentní aranžmá se smyčci a žesti. Ale zase, „mocným“ hlasovým rejstříkem košatý sound utáhne. Nový život písničkářky působí slibně.

 

Přidat komentář