Maria Muldaur – Ve Village jsem byla doma…  

Zpěvačka, jejíž tvář známe hned z prvního záběru legendárního, padesát let starého filmu Festival, kde se objevuje v sestavě Jim Kweskin Jug Bandu, se pohybovala od raného mládí v ulicích Greenwich Village, uprostřed folkového boomu, v epicentru bluesového revivalu, a dokáže na to všechno vzpomínat se zjevným gustem. Protože její rozsáhlé vzpomínky lze v již dosti stabilizované podobě snadno najít jinde (v knize Jima Rooneyho a Erica von Schmidta Baby Let Me Follow You Down, na Youtube i v rozhovorech, které předcházely jejímu loňskému koncertu na Blues Alive, snažili jsme se alespoň trochu rozvést to, co bylo již dříve jinde řečeno, trochu dále a hlouběji.

První, co jste poslouchala, byla prý country music…
Hank Williams a Kitty Wells, to bylo první, co jsem asi v šesti poslouchala.

… ale vaše maminka vás vedla spíše k vážné hudbě, že ano?
Jenom k vážné hudbě, ale pro malou holku zní klasická hudba příliš vážně a děsivě: hu hu húúúú… To se mi nelíbilo, takže po čase jsem si našla country music.

Znamenalo to, že s poslechem vážné hudby jste absolvovala také nějaké hudební vzdělání nebo jste se učila hrát na nějaký nástroj?
Ne, ne. No, vlastně matka se snažila, abych brala lekce piana, ale já neuměla číst noty. Takže jsem si musela všechno zapamatovat. Učitel povídá, teď budeš hrát tohle, a já mu řekla: Přehrajte mi to prosím jednou… Dokázala jsem si to okamžitě zapamatovat, a pak šla domů a nacvičila to. A příští týden jsem to přehrála a dělala, jako že hraju z not, ale samozřejmě jsem z nich vůbec nehrála. A pak, když už ty kousky začaly být třeba tři čtyři stránky dlouhé a já se pomalu dostávala do problémů, učitel povídá, hele, ty ale nehraješ z not, že jo? A já řekla: No, nehraju…  Takže tím byl konec s mými lekcemi piana. Nikdy jsem se pak nenaučila číst noty, já to všecko slyším. Ale přála bych si, protože piano miluju.

Ptám se na to proto, že o něco později jste se začala učit hrát na housle od lidového houslisty Gaithera Carltona. Jak to probíhalo? Neumím si moc představit, že si někdo jen tak stoupne před něj a začne hrát.
Jak jsem s tím začala? No, slyšela jsem ho v Greenwich Village, kde na sklonku padesátých a začátku šedesátých let probíhal revival lidové muziky a řada lidí z měst na Severu objevovala a začala zkoumat všechny možné druhy americké roots music, tradiční lidové hudby: bluegrass, old time, apalačskou muziku, blues, gospel, tohle všechno. Ne nějaký komerční pop, ale skutečně autentickou hudbu, kterou jsme předtím nikdy neslyšeli. Když pak začali vydávat tuhle muziku na albových kompilacích, najednou všechno to z Jihu, co jsme měli rádi, začali dokonce někteří hrát v klubech, třeba New Lost City Ramblers, to byli John Cohen, Mike Seeger… Existovaly tam tehdy takzvané hootenannies, hudební večírky.
A víte, kdo je to Rory Block? Pro mne je ona něco jako moje sestra. Její otec měl v Greenwich Village obchod se sandály a o sobotách zavřel krám, všichni se tam sešli, on hrál na housle, k tomu John Cohen, Mike Seeger, všichni tihle lidé se tam v tom krámku sešli a hráli. Já šla kolem, protože jsem si chtěla koupit nějaké sandály, co byly ve výloze, koukala jsem dovnitř a uslyšela tu muziku. A právě tenhle člověk, táta Rory Block, mi pak jednou ukázal, jak začít na housle. Někdo mi dal staré housle, naladil mi je, a já začala polehoučku, úplně ty nejzákladnější věci, ty docela jednoduché. A pak, to už jsem se nějaký rok točila kolem téhle scény, poslouchala všechny možné bluegrassy, přivezli do New Yorku Doc Watsona a jeho rodinu, aby koncertovali, a já uslyšela Gaithera Carltona a zamilovala jsem se do toho. Jeho hra byla velice jemná a velmi prostá, ne oslňující jako bluegrassové hraní, ale zato velmi oduševnělá. Šla jsem pak za ním – víte, kdo to byl Alan Lomax? Tak po tomhle koncertě byla veliká párty v domě Alana Lomaxe, byl tam Woody Guthrie, Ramblin’ Jack Elliott, spousta lidí…

V jakém zdravotním stavu byl v té době Woody Guthrie?
On byl tehdy už hospitalizován, ale Ramblin’ Jack věděl, že se mu bude tenhle koncert líbit, tak ho přivezl z nemocnice na koncert, aby to zažil. Takže Woody tam nehrál, ale zato si to užíval. To si dobře pamatuju, protože to byla veliká čest, setkat se s ním osobně.
Každopádně po téhle párty jsem šla za Gaitherem Carltonem a řekla: Moc se mi líbí vaše hraní a chtěla bych se to od vás naučit. A on řekl: Tak přijeď do Severní Karolíny a já tě budu učit. Takže jsem měla příležitost se od něj učit, během několika dalších let jsem párkrát odjela do Severní Karolíny, někdy jsem bydlela u Doc Watsona a Rosy Lee a jejich rodiny, to byl Merle Watson ještě malej kluk, někdy jsem bydlela u Gaithera, a on mě učil hrát, jak ladit, žádný psaný noty, jen to předvedl a já si to poslechla.

Vyučoval vás třeba opakováním nějaké fráze?
On řekl: tady je tahle melodie, tu dud du dum, jen to přehrál a já to zkusila podle něj. A on to třeba pak trochu zpomalil, abych se chytila. Takže úplně přirozeně, jen podle ucha, žádná teorie, žádné noty, jen poslechem.

Pokud jde o zpívání, nahrávky Bessie Smith jste slyšela poprvé mezi folkaři, nebo jste se k tomu dostala nějakou jinou cestou, třeba přes nějakého staršího jazzového muzikanta?
To bylo ve stejné době, zhruba ve stejné době. Bylo mi sedmnáct a zrovna jsem vedla velký boj s rodiči, a tak jsem utekla z domova. Ale já vždycky bydlela v Greenwich Village, takže jsem utekla jen o šest bloků dál. Byla jsem ještě na střední škole. Takže jsem si našla práci, abych měla kde bydlet, hlídala jsem dvě holky a pokračovala na té střední.
A tamten obchod se sandály – Bůh mne poslal na tohle místo. Především byl na té ulici, uprostřed celé té hudební scény. A k tomu tihle lidé, pro které jsem pracovala, ti měli stěny plné desek, od podlahy až do stropu. Duka Ellingtona, Caba Callowaye, veškerej jazz. A já si ty desky prohlížela a přehrávala si je, prostě jsem to prozkoumávala. A tam jsem našla celou kolekci, celou Bessie Smith, všechno, co kdy udělala, na těch sedmdesátiosmiobrátkových deskách. Já tehdy vůbec nevěděla, kdo byla, neměla jsem ani ponětí. Ale otevřela jsem to a tam bylo napsáno Empty Bed Blues. A já si pomyslela, to zní docela zajímavě, tak jsem si to pustila, a tím se pro mne změnilo všechno.

Prý jste podnikla cestu po památných místech bluesové historie která jste si vybrala?
Samozřejmě Crossroads, křižovatku jednašedesáté a devětačtyřicáté silnice, klub Ground Zero v Clarksdale, založený Morganem Freemanem, úmrtní dům Bessie Smith, Lead Bellyho hrob u Shreveportu, hrob Memphis Minnie…

Té jste věnovala váš zatím poslední projekt. Setkala jste se s ní někdy?
Ne, bohužel ne. Velice mi ale pomohla Victoria Spivey, která mne naučila spoustu věcí, jak vystupovat, vyhledávala pro mě dokonce i písničky, které by se mi mohly hodit. Ona měla dokonce vlastní label – mimochodem taky se na něm objevil úplně mladý Bob Dylan.

Vy jste vlastně Dylana zažila dost brzo, jaký byl váš první dojem? Pamětníci mají dost protichůdné vzpomínky…
Já jsem byla ve Village doma, takže pamatuju, když se tam objevil. Byl docela zábavnej, ale tehdy hrál pořád dokola písničky Woodyho Guthrieho, drnk, drnk, drnk, a mě vždycky zajímala opravdová muzika.
Ale jednou někdo klepe na dveře, tak jsme se s kamarádkou podívaly z okna, a tam poskakoval Bob a volal: Krvácím! Řízl jsem se do prstu! Pomozte mi někdo! Tak jsme mu otevřely, udělaly jsme mu kolem toho velikej obvaz a říkaly mu, už to bude dobrý, Bobe, už neumíráš… A on pořád kvílel, že má večer koncert, že nebude moct hrát… Ale postupně se zklidnil, a jak tam tak seděl, asi mu to nakonec začalo být blbé, že nadělal takový humbuk. Tak povídá, holky, jestli chcete, já vám zahraju novou písničku. No, upřímně řečeno, my jsme vlastně o to ani tak moc nestály, ale řekly jsme: tak jo, jasně, zahraj… A on začal Only a Pawn In their Game, a od té chvíle jsem mu naprosto propadla – bylo to naprosto úžasné, žádný takový ten protestsong, jako že oni jsou ti zlí a my ti dobří – on tam ukázal, že i ten špatný člověk je nakonec jen loutkou v cizích rukou. Takhle to nikdo před ním nedokázal postavit. Já jsem se vždycky zajímala hlavně o muziku a protestní písničkáři mě moc nezajímali, já jsem se všemi těmi jejich názory většinou naprosto souhlasila, ale bojovat za ně hudbou mi nesedí.

Myslíte, že současný trend označovaný jako americana lze brát jako pokračování folk revivalu, nebo je to už něco jiného?
Je to skvělé: po celé Americe jsou najednou mraky mladých muzikantů, a je to naprosto spontánní. Oni mají dnes ke všemu přístup, o jakém se nám ani nezdálo – než já jsem sehnala třeba nahrávky Memphis Minnie… Dnes je všechno okamžitě dostupné. V tom je to každopádně jiné.

Ale neměli jste na druhou stranu výhodu v tom, že jste se mohli učit přímo od tradičních muzikantů, od starých bluesmanů?
No, to samozřejmě – my si s Bonnie Raitt vždycky říkáme, že to bylo vysloveně boží požehnání, setkat se s těmito lidmi. A zdaleka nešlo jen o muziku. Oni vedli velmi oduševnělý život, svým způsobem vznešený, plný jakési sebeúcty – to byla nesmírně vzácná zkušenost.

Přidat komentář