Mário Bihári & Bachtale Apsa: Tóny barev

Akordeonista a zpěvák Mário Bihári, někdejší hudební souputník Zuzany Navarové, pokračoval po její smrti nějakou dobu jako součást „pozůstalé“ skupiny Koa. Byla mi ta parta stylově nesourodých muzikantů sympatická, jejich alba KoaDobře nám obsahovala několik příjemných a často i vtipných paísní, ale bylo téměř jasné, že bez stmelující postavy charismatu Navarové tento projekt nevydrží. Pánové se rozprchli na různé strany a Bihári si po nějaké době založil vlastní kapelu Bachtale Apsa, jejímž členem byl i „kolega od Navarové“, basista František Raba. V roce 2010 nahráli v pražské kavárně Carpe Diem debutové album, na němž převažovaly romské lidové písně. Deska to nebyla špatná, ale zároveň nijak nevybočovala z další tuzemské romské produkce. O šest let později vzniká první studiové a celkově druhé album skupiny, která mezitím změnila sestavu. Zůstal pouze kytarista Petr Horvát. Františka Rabu u baskytary vystřídal Adam Pospíšil (jinak především houslista), na perkuse hraje Stanislav Vít a za bicí usedl Michael Nosek (mj. Eggnoise, Personal Highway). Oproti staršímu repertoáru kapely přibyly nejen housle a bicí, ale samotný Mário Bihári nyní hraje více než dříve na klávesy.
Změna však není pouze v sestavě, ale především v repertoáru. Mário Bihári se totiž vrátil k tomu, s čím začínal v kapele Koa, jakkoli se mu nedařilo vystoupit ze stínu Zuzany Navarové. Album Tóny barev totiž obsahuje výhradně jeho autorské písně. Texty jsou z větší části v češtině, nicméně objevuje se i romština a slovenština (Bihári se narodil v Malackách). V ekologickém rapu V uličkách, písni, která je zajímavou směsí žánrů, vystřídá například všechny tři jazyky. Bihári sice v textu úvodní písně Havrani naráží na to, že „čte rukama“, avšak nejlépe mu paradoxně sluší texty plné obrazů. Špatně nedopadly ani pokusy o lehce angažované písně (Vlaštovky), zatímco „taneční“ Hruška vyznívá ve srovnání s ostatními trochu tuctově. Zajímavým zpestřením je odlehčené reggae Béďa, v němž jako bych slyšel civilní poetiku hravých písní Zuzany Navarové.
Skupina, kterou na albu navíc doplňují čtyři hostující instrumentalisté, se zdaleka nedrží jen romského hudebního jazyka. Vedle už zmíněných výletů k hip hopu nebo reggae se zde střídají prvky šansonu, swingu a dalších stylů. A i tehdy, když dvě písně po sobě začnou podobně (klavírem), jedna se rozvine do hutnějšího tvaru (Vzpomínky), zatímco druhá zůstane někde na půl cesty mezi klavírní baladou a umírněným jazzem (Slova).
Na samotný závěr alba zařadil Bihári píseň Soske, jednu ze svých prvních zveřejněných skladeb vůbec. Doporučuji srovnat tuto nahrávku s originálem, který najdeme na desce Barvy všecky, což je podle mne jedno z nejlepších českých folkových alb vůbec. Nová, električtější verze z tohoto srovnání vůbec nevychází špatně.

Romskahudba.cz, 2017, 47:46

Přidat komentář