Mark Eitzel: Hey Mr Ferryman

Volání na převozníka (Hey Mr Ferryman) samozřejmě vyvolává řadu asociací. Druhý břeh může ležet v záhrobí, v jiném světě nebo opravdu pouze jenom za vodou. Pro frontmana kultovní kapely American Music Club i sólového umělce Marka Eitzela má také několik významů. Jeho samotného v roce 2011 málem skolil srdeční infarkt a převozníka přes Styx si prohlédl osobně. A ve světě, ve kterém naštěstí přežil, pro něj představuje onen kraj za vodou Anglie. Hey Mr Ferryman je prvním dlouhohrajícím studiovým titulem, které kalifornský písničkář natáčel výhradně v Londýně.
Britský vliv je z nahrávky patrný, lze rozpoznat odkazy k ostrovnímu folku (třeba v hořké „vztahové“ baladě Nothning And Everything) i k britpopu. I když spolupráci s producentem a multiinstrumentalistou Bernardem Butlerem (ex-Suede) zvolil Eitzel spíše proto, že Butler natáčel také s „pozdním“ Bertem Janschem. A britpopovou zvukovou estetiku v některých momentech připomíná asi pouze fakt, že Butler, který nahrál rozmlžené elektrické kytary, basu i klávesy, prostě zůstává Butlerem. Navíc nelze zjednodušovat, vždyť Eitzel klidně zabrousí i do nostalgické latiny (An Angel’s Wing Brushed The Penny Slots na téma gamblerské posedlosti).
Centrálním tématem alba pak je kromě zážitku blízké smrti, se kterým se ovšem Eitzel vypořádal už na předchozí desce Don’t Be A Stranger (2012), především chození v kruhu, kterým se potácíme, když hledáme sami sebe. Logický pohled člověka, který už se dokáže s opravdu velkým nadhledem koukat na vlastní pinožení a na to, co je opravdu důležité. Už jen název písně In My Role As A Professional Singer And Ham (Ve své roli profesionálního zpěváka a pozéra) hovoří zcela jasně. Eitzel ovšem není pouze ironicky sebestředný. Často myslí na spřízněné duše. Sugestivní song The Singer věnoval písničkáři Jasonovi Molinovi, který zemřel ve věku devětatřiceti let. Jistě, že měl pořád na mysli také někdejší spoluhráče z American Music Club. Tim Mooney zavolal převozníka v roce 2012 (na vině byla krevní sraženina), Tom Mallon o dva roky později (rakovina). Ne, tahle deska není zrovna veselá, jenže patří k Eitzelovým nejsilnějším. Možná právě kvůli autentičnosti prožitků. Tady už dávno nejde o slowcoreovou melancholii bez příčiny, ale o bezbřehý – jakýmkoliv přívozem nepřekonatelný – smutek s příčinou. Intenzivní posluchačský zážitek, ve finále vlastně optimistický. Tedy pokud máme zrovna dost síly vyrovnávat se s vlastní konečností, vlastními omyly a plýtváním vymezeným časem na malichernosti.

Merge Records, 2017, 58:15

 

Přidat komentář