MARK LANEGAN: Straight Songs Of Sorrow

Heavenly Recordings, 2020, 60:35

Nechat se inspirovat sám sebou, to by mohlo v Laneganově případě odkazovat buď na jistý druh zvráceného narcismu, nebo na autoterapii. B je správně. Někdejší bouřlivák ze Seattlu v dubnu vydal paměti Sing Backward And Weep. Právě sepisování naturalistických memoárů zpěváka „natolik vrátilo do prožitých s**ček“, že prostě potřeboval další očistu. „Psaní knihy mi nepřinášelo žádnou katarzi. Všechno, co jsem měl, byla Pandořina skříňka bolesti a bídy. Přesně v momentě, kdy jsem knihu dokončil, jsem začal psát písně. Mají takovou hloubku emocí, protože všechny navazují na vzpomínky zaznamenané v pamětech. Působilo na mě úlevně vrátit se zase k hudbě. Ty písně jsou darem knihy, jsem na ně opravdu hrdý,“ vysvětluje Lanegan.

Když má někdo životopis, který by nevymyslel ani romanopisec s bujnou fantazií, je jasné, že o témata není nouze. „Dark Mark“ reflektuje vlastní agresivní chování („nejsem na to hrdej“), smrt blízkých („At Zero Below je mimo jiné o jedné mojí bejvalce, co už není mezi námi“). Může čerpat sugestivní obrazy z dětství v rozvrácené rodině, těžké závislosti na drogách, z odsouzení k ročnímu vězení, vyměněnému za stejně dlouhou odvykací kůru. Zdaleka však nejde jen o depresivní zpovědi. Navzdory melancholické náladě, balada o rozchodech This Game Of Love naznačuje vůli k optimismu už faktem, že jde o duet písničkáře s manželkou Shelley Brien.

A finále Eden Lost And Found, pro změnu duet s dalším mistrem hudebních chmur Simonem Bonneym (z Crime & The City Solution) je, tedy v Laneganově měřítku, úplný happy end.

Zpěvák zároveň přirozeně odkazuje i na svoji minulost hudební, tu na minimalistickou elektroniku, onde na potemnělý lo-fi folk, blues, rock. K pestrosti přispívají i vstupy hostů, třeba nepřeslechnutelné housle Warrena Ellise či mellotron ex-zepelína Johna Paula Jonese. Především však jde o jeden z nejsilnějších příběhů, jaký kdy Mark Lanegan vyprávěl.

 

Přidat komentář