Martin Archer proslul na Discus-Music svými rozsáhlými experimenty, dlouhodobě koncipovanými, vrstvenými, promixovanými a prosložiťovanými (viz nedávné Bad Tidings from Slackwater Drag, 2014, nebo Story Tellers, 2016). Když se nyní rozhodl přehodit výhybku a zahájit zbrusu novou, přímočařejší sérii Quartets jako kontrast k těmto projektům, neučinil to kách, ani nepomyslel na odbytý „vedlejšák“. Naopak: chce dokázat, že i bez technických fíglů může překvapit neobvyklými kombinacemi souhry. Hudebníci, které do svých kvartetů přizval, pocházejí až na výjimky právě z jeho širších společenství; tady mají možnost se plně prezentovat autorsky i hráčsky. Autorsky: v případě Sunshine! Quartet se podělili o skladby rovným dílem, při Felicity’s Ultimatum převládá Archer. Ačkoliv na druhé desce jsou pouze dvě čísla uvedena jako improvizace, připadá mi, že všechny nahrávky obsahují značný podíl svobodného vyjádření všech hudebníků. Sám Archer sáhl v prvním případě po altce a sopraninovém saxofonu, na druhé desce k nim přidal ještě baryton saxofon. Na Sunshine! jsou jeho partnery Corey Mwamba s vibrafonem. Seth Bennett s kontrabasem a bubeník Peter Fairclough; na Ultimatu se uplatnili houslista Graham Clark, pianista Stephen Grew (jediný homo novus) a Johnny Hunter s bicími. Obě alba vznikla v castlefordských Chai Works 14. a 23 října 2016 a práce na nich záměrně nepřesáhla dva dny, o jednotné výtvarné zpracování se postaral čilský umělec Gonzalo Fuentes.
Proměna nástrojů sama o sobě předurčuje vyznění, stejně tak důraz na jednolitost (čtyři skladby v prvním případě) nebo větší proměnlivost (10 vstupů na druhém), nikoli však námětovou změť (upřesním). Slunečný kvartet příjemně překvapí uceleným čtyřhlasem s vyváženě jemnou melodičností, vydramatizovanou vábivým sopraninem, postupkovou basou, klinkavým vibrafonem a čepýřivými bicími, ale to vše se mění od něhyplnosti k nutkavé překypnosti, od decentní zaujatosti po rázně prodernou, nicméně srostitou, vehemenci. Vše protýká do chvatu rytmika s výraznou basou a s vibrafonovými eskapádami a samozřejmě s vířivostně podhutňujícími bicími, ale za tohoto hromobitného vření smečuje a smyčkuje fascinující altka, roztajňující vypravěčské obzírání. Takřka samohybný proud bez zábran, plný zvratů (nikoli rozvratů, přesto v nich cítím „ať se práší za kočárem!“), vždy v pravý čas překypí, navrší se, a to je přesně příležitost tento střih využít a poznovu odkrývat už dobyté pozice (i uprostřed skladby) až do vrcholícího vzmachu. Archerovy saxy jsou to, které (za obehřímající účasti zarputilých bicích) jsou inspirátorem nenadálého dění. Mělní ruch v melodii, jemně pošírávají, zdůvěrňují, zniterňují děj, dostávají se až „pod kůži“. Nikdy však nejsou osamoceny, basa ten děj předvídá, zaceluje jeho neodhadnutelné momenty (někdy i s vibrafonem společně), důležitá však je souzvučnostní hierarchie, kdy jeden nástroj takřka samovolně reaguje na druhý, nenásilně, bezezbytkově. Je to spřežení každým coulem srostité, důvěrnostně odmatňované, se sjíždivou houfovaností.
Felicity’s Ultimatum je v určitých bodech s předešlým albem shodné, v jiných protikladné. Je muzikantsky více rozlišené, tematicky naopak ujednocené vztahem k dívčím jménům od Amandy přes Rachel až k titulní Felicity. Tyto sondy mají jako základ zřejmě zkoumavé, až průzkumné portrétování, zároveň však obsahují podotazníky vzhledem ke zvolenému námětu, spjatému s portrétovanou osobností. A tak se charakteristiky čenžují od rozjásanosti přes paběrkování nebo tirádovost po rušnou vévodivost či něhyplné odhalování. Zásluhu na vyznění mají všichni: Clark s tklivými houslemi, provláčňujícími děj, hazardujícími s jednotlivými tóny, nadnášejícími se v zastíraném napětí nebo v závratňujícím náletování, ale také s polosmělými výmyky do vzrušeného reje; zákopné bicí Johnnyho Huntera, prosakující do vybíjeného horempádění, dohmatávající se do dunivé kanonády či ruinující příběh do virválu; Grew s klavírem, který čas od času přebírá úlohu sdělovatele, někdy s meditativní výtržností i výdržností, jindy převalivou hravostí, provokující k dalším intimním sdělením tu s roztěkaným znervózněním, tu s vydůrazněnou přehršlovostí, ještě jindy s tlumenou podrážděností až po závodivé běsnění. Hunterovy saxofony to vše prolínají s neutrhačnou povídavostí, až žvanivostí, s chamtivou proderností, vzpěňují vzedmuté proudnění, plné šejdrujících malichernůstek, z(á)vratně se promyškovávají tónovými chumly, vymiliskovávají se do nečekaných dimenzí, protikladně exhibují s houslemi, s nimiž jsou v důvěrném propojení, jeho varovný baryton si perfektně, až do překotné tancechytivosti zaduetuje s bicími. Od zašifrovávané zajíkavosti s drobítkovými prořeknutími přes ráznou plavnost až po vzpříčený nadchaos, tak probíhá celý tento „den žen“ a vyúsťuje v libozvučnou objímavost, zúročuje předestřenou poctu a něhu. Martin Archer s touto proorganizovanou závratností opětovně prokázal nejen, že si ví rady s každou (vy)volenou situací, ale že zvládne postupy, jaké si prostě zamane.
Discus, 2017, 50:17; Discus, 2017, 76:00