Martin Green: Portal

Reveal Records, 2020, 37:28

Posloucháme od akordeonisty tria Lau ještě folk? U takového experimentátora špatná otázka. Lepší je se ptát, čím překvapil tentokrát.

Při první futuristicky děsivě znějící skladbě s hlasem Radie Peat ti jemnocitnější folkaři znervózní. U druhé, s klavírem a dronem zkreslených dud Brìghde Chaimbeul, napětí trochu poleví, ale v závěru už je v plné síle nazpět. U třetí s iránským hráčem na qanun Yasamanem Najmeddinim prásknou nejspíš dveřmi, a pokud jde o čtvrtou a pátou s elektro producentem Jamesem Holdenem, tak… ty už zřejmě neuslyší, přesvědčeni, že o žádný folk nejde. Mají pravdu? Jak se to vezme, bavíme se přece o Greenovi, u něhož ne všechno co by na první pohled folkem mělo být, také vždycky folkem je. Stírání hranic mezi tradicí, výzvami elektronické doby, terénními nahrávkami, zvukovou magií po vzoru BBC Radiophonic Workshop a tak nějak všemu mezi tím, je pro Greena, navíc konstruktéra originálních nástrojů, poslední léta přece příznačné. Po multimediálních představeních Crows’ BonesFlit dostal od londýnské South Bank Center objednávku na Portal, jenomže přišel covid, a tak s režisérem Wilsem Wilsonem, dramaturgem Davidem Greigem, divadelními herci, zvukovými designery a kytaristou Adrianem Utleyem vše převedli do formy dvanácti volně přístupných „folktronic podcastů pro neobvyklé časy“ a alba coby ochutnávky.

Dva iniciační hudební zážitky – tradiční morris tanec a rave party 80. let – přivedly totiž Greena k fiktivnímu příběhu o dlouholetém přátelství sběratele lidových písní a zvukové experimentátorky a nikdy nenaplněném osobním setkání. Korespondovali spolu léta prostřednictvím nahrávek: něco na způsob tajných zpráv, milostných dopisů a zasutých obrazů z dětství překlopených v alternativní dějiny britské potřeby „tančit a ztrácet u toho rozum“. Teprve v roce 2016 nalezené záznamy komentuje a s vlastními zkušenostmi konfrontuje vypravěč MG alias Martin Green. Shodou okolností folkař hauntologického ražení.

 

Přidat komentář