Sólové album v podstatě spojuje dvě formace, s nimiž Martin Kratochvíl pravidelně vystupuje – elektrickou a akustickou. Ve studiu se tak sešli stálí členové skupiny Jazz Q (baskytarista Přemysl Faukner, bubeník Filip Jeníček) i kytarista Tony Ackerman, perkusista Imran Musa Zangi či sopránsaxofonista Joe Kučera. Všech třináct skladeb loni vzniklo pro různé kombinace akustických nástrojů, ale v průběhu práce album dostalo elektrifikovanější zvuk. Kratochvíl přidal své party pro elektrické piano a Minimoog, ty nakonec slyšíme častěji než jeho klavír. Album se však od nahrávek skupiny Jazz Q celkem zřetelně liší – třeba už tím, že zde není elektrická kytara.
Nikdo asi nečeká, že by se Martin Kratochvíl vydával do nepředpokládaných hudebních oblastí. Jeho tvorba z posledních let však zároveň nenese žádné známky tvůrčí vyčerpanosti. Přinejmenším jde vždy o muzikantsky perfektně zvládnutou hudbu: o předchozích albech Jazz Q by se v zásadě dalo říct, že neobsahují mnoho jazzrockových „hitů“ na první poslech, spíše je to tvorba pro vyzrálého posluchače, který dokáže ocenit kompoziční rafinovanost a jemné hráčské finesy. Siločáry teď ukazují, že Kratochvíl taky dokáže přijít s řadou bezprostředně působících melodických nápadů.
Výrazné hudební motivy jsou opravdu silnou stránkou tohoto alba – Siločáry tedy jistě mají potenciál zaujmout docela široké publikum. Třeba titulní samba okouzlí nakažlivě optimistickou náladou s atraktivním motivem sopránsaxofonu. Vyčuchaná gerbera začne jako blues, ale brzy se rozvine v typicky jazzrockové číslo, v němž se integrálně pojí typické postupy souboru Jazz Q i Ackermanova kytara. Hned na první poslech chytne i rytmicky svěží Zloprcek, kde si melodický motiv předávají sopránsaxofon se syntezátorem. O závěrečné skladbě Rajská zahrada Kratochvíl říká, že „předznamenává směr, jakým se bude ubírat mé další autorské snažení.“ Je-li tomu tak, je jistě důvod se na další desky opravdu těšit.
Studio Budíkov, 2017, 49:07