Martin Kratochvíl: Workoholikovy letopisy

Martin Kratochvíl, skladatel, hráč na klávesové nástroje, dokumentarista – netřeba opakovat příměr k renesančnímu člověku – vykazuje nebývalouaktivitu. Povídání, stihnuté těsně před plošnou uzavírkou všech kulturních a restauračních zařízení, začalo nad novou deskou Letopis dnes již nikoliv zcela akustického projektu Kratochvíl, Ackerman, Zangi. Před pár dny dorazila z lisovny a „táta“ na ni byl patřičně hrdý. Řeč se ovšem logicky stočila také na Jazz Q, seriál Příběhy českého jazzu, cestování. Ovšem nikoliv jenom ve stylu vzpomínek. Workoholik se chystá na všech cestách popojít zase o kousek dopředu.

 

Název alba Letopis zní rekapitulačně, nebo se pletu?

Abych byl upřímný, mám doma v počítači takový poetický seznam, kde jsou hezká slova. Tradici hezkých starých českých slov držím už od Elegií, což je nějakých padesát let. Přeloženo do angličtiny je Letopis Chronicle, také pěkné slovo. Možná jde o konzervativnější název, než jaký by se dnes hodil k prodeji alba, ale na to už kašlu.

Obvykle jsi dělil svoje hraní na elektrické, hlavně s Jazz Q, a akustické, převážně sestavy s Tonym Ackermanem. S výjimkami scénické hudby a sólového alba Siločáry. Ale Letopis představuje vlastně takový průnik. Hned v úvodní skladbě Divoženka slyšíme baskytarový slap hostujícího Přemysla Fauknera a syntezátorové „hammondky“.

Můj syn prohlásil, když tuhle skladbu poprvé slyšel: „Tati, to není žádná akustická hudba, ale hip hop!“ My jsme s Tonym opravdu nejdříve začínali akusticky, Tony byl naprostý purista. Akorát jsem mu musel vysvětlit, že jsou potřeba mraky elektroniky, aby se krásný, čistý akustický zvuk podařilo pořádně zachytit. Ale tím, že jsme občas brali Tonyho i Musu do Jazz Q, se všechno překřižovalo. A když jsme začali točit Letopis, řekl jsem si, že už si servítky brát nebudu a zahraju všechno, jak mi zobák narost. Neumím sice moc hrát na varhany, ale zvuk hammondek se mi prostě líbil, tak jsem ho použil. Jdu spíš po muzice a harmoniích, a ty si občas vynutily něco elektrického. Ale nechali jsme pár skladeb i v duu a decentní, čistě akustické podobě.

Zároveň se rozrostla sestava o druhé perkuse. Imran Musa Zangi přivedl syna Filipa, což dává řadě skladeb hybnější a hutnější podobu.

To je strašně zajímavé. Když Musa hraje se synem, myslím, že mu to jde úplně nejlépe. Možná je za tím role otce, který chce mladému ukázat, že „takhle se to dělá“. Vzájemně se tak inspirují.

Kompozičně sis s deskou pohrál, ale celek zní možná až příliš uhlazeně. Ale zase z něj v dobrém smyslu vybočí třeba Ackermanova skladba Off The Wall s trochu členitější strukturou a zajímavými stoptimy.

Můžeš mým posledním deskám po právu vyčíst, že expanze už nespočívá v hudební formě. Ale zase jsem slyšel na Letopis názor, že se dobře poslouchá, což mě těší. Mám členitější hudbu a harmonické zvraty také rád, věřím, že se to odrazí na připravované nové desce Jazz Q, kde jsem si nějaké formální výboje dovolil. Ale doby, kdy jsme vařili s různými formami, asi minuly. Skutečně mě teď zajímá klasická písňová forma. Ve stylu „tady to máš“, vše zúžit, jako v černobílé grafice.

V cestě k jistému zjednodušení mě fascinovala historka, kterou mi v Americe vyprávěl Michael Gibbs. Když byl Olivier Messiaen v koncentráku, kde napsal slavný Kvartet pro konec času, měl k dispozici violoncello, kterému chyběla struna, a klavír bez dvaceti klapek. Přitom jde o tak úžasnou záležitost! Má svá omezení. Když Messiaenovi chyběly basy, skočil jednoduše jinam. Jenže právě v tom je kumšt. Navíc si omezení vynutilo originalitu. Když čekáte, že přijde logické pokračování melodické linky, ono to najednou poskočí do nečekaného motivu. Já jsem tohle kdysi napodobil ve skladbě Jinotaj.

Tonymu jsem zpočátku vyčítal, že skladbu Off The Wall divoce „poznásilňoval“. Říkal jsem mu, ať věc nechá přirozeně plynout, nedělá z ní devítitaktový kus a dá ji normálně na šestnáct. Ale přiznávám, že jsem si na tu krkolomnost zvykl a skladba se mi líbí.

Na desce je jedna stará skladba, Zlý sen, kterou jsi kdysi nahrál pro singl Jazz Q s Janou Koubkovou. Zní ovšem co do nálady jinak. Napětí se mění spíš na pozitivní atmosféru – a nejen kvůli absenci textu.

Skoro bych nerad, abys tam tohle psal…

Tak mi to neříkej!

(smích) …ale tu starší verzi mám asi raději. Jenže někdo už mi také říkal, že nová verze se mu líbí víc. Jde asi o otázku nejen vkusu, ale i zvyku. Jana nazpívala původní Zlý sen ve výborné formě. Sóla tam znějí sevřeněji a úsporněji. Ze začátku jsem novou verzi podceňoval. Ale když si o něčem zprvu myslíš, že se nepovedlo přesně podle tvých představ, ale poslechneš si to za půl roku, najednou zjistíš, že to vlastně není tak zlé.

Přidat komentář