MARTINA BERTONI: All The Ghosts Are Gone

Falk, 2020, 36:41

Už jsem se začínal pomalu bát, že sóloví hráči na cello se neodváží vystoupit z (radioaktivního) stínu vlivné skladatelky Hildur Guðnadóttir, která opanovala hudební scénu svými úspěšnými soundtracky k minisérii Černobyl nebo hollywoodskému trháku Joker. Debutová deska Martiny Bertoni ukazuje, že k hudbě primárně vzniklé na tento nástroj, lze přistoupit kreativně, moderně a hlavně jinak. Debutantka spíše než aby stavěla své skladby na táhlých tazích, minimalisticky testuje atmosféru jiným způsobem. Jednou vytvářením hlukových chuchvalců rychlými tahy smyčce, na které nasazuje nečekaně čitelnou melodickou linku (Transparent:Closeness), podruhé zkreslováním zvuku nástroje do podoby neustále proměnlivého zvukového mraku, který rozpohybuje elektronický rytmus (Stuck Out Of Lifetime), potřetí souhrou cella s temnou elektronikou (Blu) a podobným způsobem bychom mohli zvýraznit odlišnosti každé z osmi kompozic debutu. Martina s každou skladbou mění způsob, jak přistupuje ke svému nástroji, i jakým způsobem ohýbá jeho zvuk do výsledné podoby. Není divu, že autorce trvalo sedm měsíců, než dovedla kolekci o osmi kompozicích do výsledného tvaru. „Chtěla jsem, aby moje violoncello znělo úplně mimozemsky. Musela jsem najít způsoby, jak z něho získat zvuky, které se mi líbily: zrnité, neprůhledné, zaprášené. Nechtěla jsem album stavět na melodiích ani harmoniích,“ objasňuje filosofii All The Ghosts Are Gone sama autorka. Bertoni přistoupila ke svému nástroji jako elektronický producent. Filtrovala a vrstvila zvuky svého cella, doplňovala je o elektroniku a beaty. Výsledkem je na jednu stranu nervní, na druhou až nečekaně soustředěné album. Svým způsobem originálně zpracovaná kronika dezorganizované rekonstrukce. Soundtrack k večernímu prodírání se zaplněným centrem města. Věrný, uhrančivě podaný obraz dnešní uspěchané doby.

Přidat komentář