Martina Trchová: Ty sám přece poznáš, že jsi nebyl poctivej

Byl to hodně hektickej den. Pokazilo se, co se pokazit mohlo, spěchal jsem, nestíhal jsem oběd a hlava mi šla kolem. Najednou jsem seděl u Martiny Trchové doma u krbu, v ateliéru plným obrazů. Voněly tam barvy a dobrý kafe. Celý mě to fascinovalo. Ten klid, poetika prostředí i barák samotnej. A protože sám teď jeden starej dům opravuju, automaticky jsem to vzal tak, že Martina se svým mužem Tomem taky opravují. Martinu to možná zaskočilo, a jak jsem nad tím později přemýšlel, vlastně kromě neomítnutýho krbu tam nebylo nic, co by bylo nehotový. Musel jsem se smát, když jsem si zase uvědomil, jak vnímáme realitu podle vlastních představ, navzdory objektivním prvkům kolem sebe. Myslím, že o tom byl i ten náš rozhovor. O vlastním nastavení, prolínání fantazie s realitou. O hledání balancu. O barevným světě a odmítání těch jednoduchých, možná pohodlných, ale černobílých cest.

Děkuju za pozvání do vašeho krásnýho domu v Brně-Obřanech.
To je takový naše doupě, protože zepředu není vidět, že to je vlastně velkej dům. Z ulice je to jen malej domeček pod kostelem.

Jak dlouho tu bydlíte, jak dlouho už opravujete?
Už jsme tu skoro šest let. Ale budeme to opravovat asi do konce života, což je možná ta podstata. Můj Tom má hrůzu z toho, že to bude jednou hotový. To je jeho noční můra. Zatímco já se těším, až bude hotový to a to, tak to někdy důmyslně zdržuje. Bojí se, že nebude mít co dělat. A zastavení, to je smrt.

Tom chodí do zaměstnání?
Tom je architekt, má kancelář.

A ty se živíš malováním a hudbou?
Já jsem teď na rodičáku, ale jinak se muzikou a malováním živím celou dobu. A pak taky vším, co mě napadne.

A to malování přišlo až po hudbě? Mám pocit, že hraješ snad odjakživa.
Studovala jsem výtvarnou výchovu na pedagogický fakultě. Ale nejdřív jsem myslela, že budu učit. To jsem chvíli i dělala, až jsem postupně zjistila, že nechci věnovat tolik energie dětem. Takže se to nakonec takhle překulilo a začala jsem malovat. Ale ten hlavní moment přišel tehdy, když jsem se přestěhovala do Brna. Najednou jsem zjistila, že mám prostor a můžu dělat velký věci.

Myslíš prostor jako místo, nebo životní prostor?
Obojí. Ale asi celkově životní prostor. Byl to pro mě velkej krok – ze všeho do ničeho. Takovej krok do prázdna. A taky jsem v Praze rok bydlela v garsonce, takže i to místo.

Spíš bych čekal, že když jste se sem přestěhovali, tak jste museli hrozně makat na domě.
Když jsme sem přišli, tak to byl squat první třídy. Nebyla tady žádná obyvatelná místnost, nebyla tu voda, nebylo tu nic. My jsme si zprovoznili jeden pokojíček, ve kterým jsme žili, s výstupem na staveniště.

To jste ještě neměli dceru Alenku?
To jsme ještě Áju neměli, ale někdy tehdy k nám přišla. Potom druhá místnost, kterou jsme tady udělali, byla zkušebna. Protože ta byla zásadní.

Narušilo ti hudební aktivity, když jsi přišla z Prahy sem?

Byl to hodně hektickej den. Pokazilo se, co se pokazit . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář