Mary Halvorsonʼs Code Girl: Artlessly Falling

Fire House 12 Records, 2020, 64:21

Po víceméně optimistickém, byť hodně experimentálním a její unikátní kytarový způsob preferujícím mistrovském Code Girl (2018, viz UNI 8/2018), na němž si Mary poprvé zažívala osobní otevřený debut básnířky-textařky a skladby stavěla na nerytmických kódovaných slovních abstrakt-reál-příbězích, přejala tyto přímo do názvu kapely a svůj nástroj odsunula mimo první plán. Kytara je tu vpravdě doprovodnou. Jde o kompozice, o vyznění skladby-písně-celku. To je jasné od úvodní The Lemon Trees. Tu, stejně jako Walls and Roses (v ní do kontra záhrobné nálady Mary Halvorson rozvaří rockovou kytaru) a Bigger Flames (s cíleným trademarkem kolísavého polozpěvu hostujícího pěvce) psala přímo pro variačně mutantní, unavený tenor Roberta Wyatta. V té první harmonicky (i nenápadně disharmonicky), krom pohřební jazzové atmosféry à la průvod neworleanskými ulicemi s trubači, pak nechá rozehrát bubenické sólo, kterak by ho asi zahrál a vpojil tento byvší bubeník Soft Machine.

Tomas Fujiwara tu funguje coby Wyattův genetický potomek! Stejně organicky hraje Michael Formanek (střídá elektrickou basu s kontrabasem). Lze-li snad z prvních dvou tracků nabýt hrobařské nálady, další věci nás vyhrobují. Amirtha Kidambi v amorfní Muzzling Unwashed si v dráždivě vlnivém hadím zpěvu nezadá s vůdčí, místy jed či životazdroj post bop plivající trubkou Adama OʼFarrilla. V Bigger Flames jsme s Wyattovým štkaním zase zpátky na pohřbu. Přidejte plamen! Kytara je náhle amatérské ukulele. V Mexican War Streets (Pittsburg) a A Nearing je zase všechno jinak. První, překrásně klenutou, byť harmonicky složitou, k závěru zbortí změť chaotických (nejen) kytarových riffů jak od Black Sabbath, a ve druhé se, v podobném, vznešenějším módu proplétají všechny nástroje s nebesky koloraturním vokálem. Titulní skladba závěrem je možné vysvětlení. Kolísá jak ve starém gramofonu vyžvejkaná gumička z posledních sil až do finální změti. Tohle si zaslouží vlastní žánr.

Přidat komentář